Leden 2010

Další dávka reportu...

23. ledna 2010 v 14:55 | Anwi |  Muzika
... příjde brzy. Ale teď, jelikož jsem tento "článek" (tedy spíš mini příspěvek) hodila do sekce Muzika, tak jsem dam zase něco na poslech. A hlavně na koukání. Bude to taková malá ochutnávka před reportíkem z jedný akce, která se konala 14.11.09. Akce to byla skvělá, tak tu budu mít své místo.

Rimortis - Deset Kroků Zpět


Rimortis oslavili 10 let existence a tak bylo po DVD na řadě dvojcédé. O tom ale také později. Klip z nového cédéčka... no, musím uznat, líbí se mi. Prostředí vybrali skvěle a natáčení si taky evidentně užili. A písnička mě chytla taky dost.

Zoufalé volání o pomoc!!

19. ledna 2010 v 22:03 | Anwi |  Výlevy
Hledá se kniha!! A ne jen nějaká kniha, ale GENOM od Sergeje Lukjaněnka. A čím je tak hrozně moc zvláštní?? Tím, že jí nikde nemůžu sehnat. A taky tím, že bych jí hrozně ráda chtěla. Chtěla bych jí věnovat někomu mě velice blízkému, kdo bude mít brzo narozeniny a po téhle knížce touží. Prostě, kdyby někdo věděl, kde jí sehnat, tak mi dejte vědět. Koupím, odkoupím, ukradnu, zavraždim majitele... Pro tu knížku jsem ochotná udělat cokoliv.
Tak a to je pro dnešek vše. Jdu zkoumat, proč se mi na webu zobrazuje rámeček jinak v opeře, jinak v mozille a jinak v IE... Nemělo by... Ale já na to příjdu!!!

No, možná bych sem mohla hodit i něco jinýho... Co takhle nějakou muziku. Něco novýho, nebo mam vytáhnout osvědčenou klasiku... Hm, kouknem na youtube a první, co mě praští přes uši, ta sem hodim...

O nějakou desítku minut později:
zaselka jsem se při koukání na videa Gunfire 76 live. W13 je možná okudlanej a stal se z něj nechutnej íMoUšek, ale zpívá mu to pořád úžasně. No, poslechněte si sami...

Gunfire 76 "Let's Kill the Hero"



A má oblíbená (všimněte si Wendyho akrobatických kousků)

Gunfire 76 "Somethin for the Sufferin"




Polsko 30.10.09 - den poslední

15. ledna 2010 v 19:11 | Anwi |  Akce
Zvonil budík, nebo ne?? Už ani nějak nevím. Prostě se vstávalo. Kolik bylo?? možná okolo desáté. No, je vidět, že toho ráno jsem moc nevnímala. Původní plán byl jít se s profesorem podívat po městě. Kouknout se do lázní a taky se mluvilo o sauně. A ještě spousta dalších věcí. Ale nějak jsme nemohli toho profesora najít. Tak jsem sebrala kamarádku a šlo se na místní tržnici.
Hledat něco, co chce někdo přivést domu, něco, co neví, co by to mělo být a ještě k tomu v megavelký tržnici (kam se hrabou Holešovice...) je vážně strašný. Snažili jsme se to projít celé, ale to něšlo, některé zákoutí jsme navštívili třikrát, čtyřikrát, ale všude jsme určitě nebyli. Nakonec jsme stejně skončili u žrádla, jak jinak... Já jsem nic původně nechtěla, ale když jsem viděla obrovský balení sladko-slaných tyčinek, tak jsem neodolala a koupila jsem pro bráchu. Stálo to nevim kolik zlotých, ale v korunách asi dvacku. Celkem se ani nedivím, že tam jezdí tolik čechů, když jsem si prohlížela ty ceny (brali oboje), tak jsem si řikala, že na pořádný Vánoční nákup je výhodné jezdit sem. Škoda, že jsem si pro dnešek nenechala víc peněz. Už nějakou domu mám vyhlídnutý nůž, který u nás stojí 850,-- a v Polsku stál 500. Což už je sakra rozdíl. Tak jsem zaplakala nad svou nerozvážností a spokojila se jen s těma tyčinkama pro bráchu.
"Hele, tohle je město, malý, ale město. Jsou tu dvě benzínky. Obchody... Neřikej mi, že tu někde tu zatracenou bagetu nedostaneme!" Chvilku po opuštění tržnice zazněla tato věta. První byly benzínky. Nic (teda, kafe pro Anwi jo). Obchoďák. Nic. Nic. Nic. Nikde nic. No, co se dá dělat. Se zachmuřenými tvářemi jsme se vydali zpátky k penzionu a začali balit.
Nechtělo se mi. Klidně bych se šla ještě jednou kouknout do Blednych Skal, nebo další den v Krakově... Proč ne. Nejen, že už došly peníze, ale ten den jsem musela ještě do práce. Docela nechutná představa. Nedalo se ale nic dělat.
Balení proběhlo za vyprávění kamaráda o tom, jak se po městě procházeli s profesorem a jak to bylo úžasný. To nás chtěl vážně naštvat?? Asi ne, jen se dělil o zážitky. Ale co, jednou se tam vrátím, jen s jedním, dvěma lidma a užiji si to tak, jak budu chtít já.
Odjíždělo se ve dvě. Cestou se řešili zážitky, jak jinak taky. V Náchodě jsme měli chvíli, než nám jel vlak. Vydali jsme se na lov bagety. A ani tady ji neměli. To už byl vrchol. To byl konec. Opřela jsem se o zeď a čekala. Lidi okolo se různě bavili, nejvíc mě zaujaly zoufalé pokusy asi tří spolužáků vytáhnout plyšáka z takovýho toho automatu, kde se to nepovede snad nikomu. Tři, čtyři pokusy a furt nic. "Tak naposled!" prohlásil Dima a světe div se, nakonec držel v ruce roztomiloučkou myš (??), kterou předal své přítelkyni.
Cestu jsem nijak nevnímala. Hovořilo se o posledních prožitcích, jako vždy v naší oblíbené trojce. Do Prahy se dorazilo někdy okolo sedmé. Rozloučila jsem se a vyrazila směr Anděl. Další tři hodiny v práci mě nijak nelákaly. V tramvaji jsem chvilku jela s agličtinářem a docela stlušně jsem si s nim pokecala. Moje cesta po Polsku pro mě skončila, když jsem překročila bránu Úřadu Středočeského kraje.
Fotky z pátku nejsou. Nebo možná jsou, ale já je nemám. Možná až dostanu všechny, co mam slíbený, tak je sem ještě hodim.

Polsko 29.10.09 - den druhý

11. ledna 2010 v 15:54 | Anwi |  Akce
Budík zvonil v pět ráno. Ač jsem původně nic takového neplánovala, tak jsem si nějakou tu skleničku vína vypila. A k večeři jsem měla jen polívku do hníčku, takže to víno mělo celkem dobrý účinek. Ale hlavní věc byla ta, že se chci co nejdříve dostat do koupelny, protože byla jedna pro patro a když se to tam nahrne, tak bych se taky mohla počůrat. Problém je, že jsem se nějak nedokázala vyhrabat ze spacáku. Ale nakonec to nebylo tam hrozný, v 5.30 jsem vylezla a přede mnou byl jen jeden člověk. Takže, vyčistit zuby, opláchnout obličej a učesat se.
V 6.00 se vyráželo směr Osvětim. Cesta trvala okolo 4 hodin, možná dýl, vzhledem k bouračce na dálnici. První hodinku, hodinku a půl jsem zvládala, bavili jsme se celkem dobře. Nejdřív to začalo tím, že jsme si dávali jiná jména. Tak třeba já jsem Petra. Pak pokračoval náš rozhovor o anorexii a hubnutí. Pak odpadli ty dva, co seděli vedle mně. A já chtěla taky, ale uprostřed se nespalo moc dobře, neměla jsem se o co opřít :) Ale nakonec jsem se zhroutila na kamarádku po mé pravé ruce a spalo se.
Poslední půl hodinu jsem zase vnímala. Docela mě překvapilo, že koncentrák je vlastně uprostřed města. Teda, že okolo koncentráku byly postaveny domy. Já nevim, ale nějak si nedokážu představit, že bych bydlela v okolí takového zařízení. Ale člověk si asi zvykne. Když se tam jeden narodí, tak to tak asi nevnímá.
Osvětim... Už když jsem vystoupila z auta, tak to na mě padlo. Zima, mlha a mrholení. Hrozný!! Ale zase nahruhou stranu tohle počasí bylo asi nejlepší na prohlídku tohohle místa. Nechápala jsem lidi kolem mě, co stáli u brány a smáli se. Pravda, já mam tyhle čidla trošku citlivější. Takže jsme si vyzvedli přístroje na poslech a seznámit se z průvodcem.
Prohlídku nemůžu nijak popsat, to se vážně musí zažít!! Ty fotky, ty cely a šibenice... Prostě hrůza z toho byla cítit ma každém kroku. Asi nejvíc mě dostaly ukázky ostříhaných vlasů a výrobků, co se z nich dělaly, taky tisíce dětských botek. Obrazy lidí, co přežili těch, co nepřežili. Fotky dětí, na kterých dělal pokusy Mengele.
Photobucket
Osvětim trvala asi 3 hodiny, spíš více, přestala jsem to vnímat. Pak tak patnáct minut na cestu do Březinky. Březinka je vlastně řada dřevěných, nebo cihlových domů, spíš boud, rozpadlé pece a památník. Bohužel, více se toho nedochovalo. Ale i tak to bylo hrozný. Asi nejvíc mě dostaly vnitřky těch dřevěných boud. Sprcha a něco jako latra, na které měli pět, deset sekund. Ale nejvíc mě zděsila banda holohlavých magorů, co si tam jen tak chodili a hajlovali... No jo, ukázka toho, že ignorantní debilové vždycky byli, jsou a budou.
Photobucket
Další na programu byla krohlídka Krakova. Nejdřív se mi tam nechtělo. Byla jsem tak nějak v depresi a neskutečně zmrzlá. Ale to mi nezůstalo dlouho. Tak nějak jsem nechápala, jak můžu přemýšlet nad tím, že bych nevyužila témožnosti!! A také mě překvapilo, kolik lidí se chtělo vrátit... Ale to byla jejich věc. Takže jedno auto jelo zpátky (jak bylo řečeno, tak chlastat) a dvě auta se vydala směr Krakov.
Nelituji! Bylo tam nádherně. Krokovský hrad vypadal nádherně, a to jen zvenku. Na vnitřek jsme neměli čas, škoda. Někdy se tam musím vrátit... Musím. Stála jsem tam a hrozně moc chtěla prolést ho. No nic, nedalo se nic dělat, šlo se na hlavní náměstí a tam jsme dostali rozchod. Většina lidí se rozeběhla do kaváren a restaurací, já s kamarádkou jsme se vydali na prohlídku. Měli jsme na to asi dvě hodiny, což bylo sakra málo. Nejdřív jsme se postarali o prázdné žaludky (od večere minulého dne jsme nic nejedli). O to se postarala místní specialitka, jakési pečené kulaté cožesi, co chutnalo úplně stejně jako preclík. Ale prý specialita, tak specialita. Mrzelo mě, že střed náměstí, jakási radnice, byl zrovna opravován, takže byl celý zahalený do plachty. Ale i tak jsme si to užili! Ale nějak jsme se při tom koukání okolo zapomněli zapamatovat si cestu zpátky. Nakonec jsme přišli ale jako jedny z prvních.
Do penzionu to trvalo šest hodin plus ještě zastávka v obchoďáku, kde se nedalo koupit to, co jsme potřebovali nejvíc, tedy obyčejnskou bagetu, jakou mají u nás úplně všude. Nikde, ani u benzínky ani v obchoďáku... To bylo velké zklamání. Tak jsme si koupili lízátka a hurá do postele.
Photobucket