Červenec 2010

Masters of Rock 2010, 17.7.2010, Vizovice

28. července 2010 v 23:36 | Anwi |  Akce
A nastal zase čas, kdy ve stanu bylo jako v prádelně, tudíž jsem i já vypadla pryč. A to rovnou do sprchy. Pak nastala snídaně. Ale tentokrát to nebyl kupovaný (i když zatraceně dobrý) perník, ale buchta, co nám zabalila Stormova manželka Blanka s sebou. Mňam, tak jak to mam ráda, tak akorát sladká.

Po snídani jsme už jen čekali na Janu a Gábinu, až se vysprchují a hned se jelo na koupaliště. Dneska nebyli žádní Citroni na kterých by jsme se mohli upéct, takže nás to ani nijak netrápilo. Spíše nás trápila předpověď počasí, z každé strany nám hlásili, že se na nás hrne bouřka. Co jiného by se taky mohlo přihnat, když jsou tisíce lidí pod stanama... Ale nevadí, sobota byla jako předchozí dny odporně prosluněná, bez mráčku.

Jelikož jsme na koupaliště dorazili tentokrát před obědem, tak se okolo jedné začalo uvažovat, kam zaskočit na jídlo. Hned u bazénu byla jedna restaurace do které se chodilo rovnou v plavkách. Jenže ta také byla totálně plná. Tak jsme se vydali kousek dál přes ulici do jiné. Tak jak jsme byli, v plavkách a bosi. Ale to byla snad největší kravina, co nás mohla napadnout. Nejdřív jsme vlezli na dlažku, která byla nechutně rozpálená. Myslím, že scéna, kdy šest metalistů skáče po chodníku, aby se co nejrychleji dostalo ke kousku trávy se ani nedá pořádně popsat. Ale ta nejhorší část nás teprve čekala. Přechod rozpáleného asfaltu. To už bylo vážně moc a ani šílená rychlost, kterou jsme vynaložili nám nepomohla. Ale byli jsme v restauraci. Jenže jídlo nikde. Tedy, ono by bylo, ale tak za hodinu, za hodinu a půl... Tak jsme si dali dvě a rychle zase zpátky. Stejným způsobem. Takže nakonec se oběd posunul na dobu, až se vrátíme do areálu, takže na večeři.

První koncert dne byl Primar Fear. Kapela, co mě neskutečně překvapila. A to příjemně. Když kapela nastoupila na pódium, tak mi v mysli naskočila slova Piggyho, kdy řekl, že hudební svět je totálně zahlcen skupinami, které jsou jedno a to samé a jen pár jedinců z této jednotvárnosti vyčnívá. Ti chlapi, co stáli na pódiu mi připadali tuctově, nudně. Ale jen do té doby, kdy začali hrát a hlavně, kdy zpěvák ukázal, co umí. Od chlapa s holou lebkou jsem čekala ten normální hluboký hlas, možná trochu chraplák, ale jeho hlas byl zcela jiný. Rozhodně nebyl nijak vysoký (i když někdy do výšek zajížděj), ale něčím mě zaujal, vtáhnul do sebe tak, že jsem si od první do poslední chvíle koncert užívala naplno. Bez přemýšlení mají desítku.

Po Primar Fear jsme opustili hlavní stage a šlo se na jídlo a pití. Další zastávka pro nás byli až čeští Symphonity, kteří hráli ve 22.00 na B-stage. Tuhle kapelu jsem neznala vůbec. Ale ráda jsem jí poznala. Kluci jsou všichni z Brna, až na zpěváka, který je z Německa. Zpěvák by se klidně hodil i na oparu, vzhledem určitě. Symphonity je další kapela, co by si zasloužila hlavní prostor a určitě by neměli prázdno. A klidně bych jim dala i nějaký zajímavý čas (tedy ne v těch největších vedrech). Když si pak ještě přidám bassáka, který byl neskutečně podobný mému kamarádovi (a tak se mu i omlouvám, že jsme na něj tak blbě koukala), tak výsledek z tohoto koncertu byl až extrémně pozitivní.

Po konci tohoto koncertu nebylo moc času, za necelých 15 minut začínali na Dio stage Gamma Ray. Další koncert na který jsem se neskutečně těšila. A také jsem měla na co. Gamma Ray jsou hvězdy, ale na rozdíl od Manowar, je to poznat hlavně na jejich muzice a vystupování a ne na jejich chování. Původně jsem nechtěla tyto dvě kapeli srovnávat, ale nějak to nejde. Manowar mi připadali, jako kdyby měli naplánovaný každý krok, každý pohyb prstu (a co si budeme říkat, toho pohybu tam také moc nebylo), oni byli totálně uvolnění a krásně si zpracovávali publikum. Krása. Tento koncert by klidně mohl pokračovat, tu další kapelu bych prostě vyškrtla. Ale i kdyby to tak bylo, tak by mi to nebylo moc platné. Jen co Gamma Ray dohráli, tak se přihnaly mraky a přinesly s sebou ten slibovaný liják. A to pořádný.

Ještě nám počasí dovolilo dát si pozdní večeři a pak už jsme byli se Stormem uvězněni v pivním stanu, kam stejně teklo. Seděli jsme tam nějakou dobu. A když se zdálo, že déšť ustává, tak jsme vyrazili. Ovšem v půli cesty nás zasáhl s novou silou a během minutky jsme byli oba promočeni. Do trmáceli (skoro by se hodilo napsat doplavali) jsme se ke stanu a tentokrát se šlo spát bez sprchy. Jen jsem sundala mokré oblečení, vlezla do suchého a teplého a hurá do spacáku. Ale co k čemu mi je suché a teplé oblečení, když jsem si doma nechala karimatku, takže jsem stejně za chvilku byla mokrá. I se spacákem. Spánek to narušilo jen dvakrát, když jsem se probudila zimou.

MoR 2010, 16. 7. 2010, Vizovice

25. července 2010 v 21:46 | Anwi |  Akce
Do spacáku jsem se dostala okolo čtvrté hodiny. Po koncertě se šlo ještě na jedno pivo a probírali se zážitky z koncertu, pak jsme se my odvážné duše (takže já, Jana a Gábina) vydaly do sprch. Ale studená sprcha po celém dni smažení se na sluníčku byla vážně super.

"Budíček" byl už někdy okolo sedmé hodiny ráno. Ne, že by mě někdo zrovna budil, ale to vedro, co bylo ve stanu se prostě nedalo vydržet. Bylo tam jako v prádelně, vážně nechutný. Ale vynahradila jsem si to ranní sprchou. A pak přišla na řadu snídaně. Normálně nesnídám, ale teď jsem si kávu a perník dala s chutí. Člověk by nevěřil kolik energie vydá při koncertním řádění.

Do areálu jsme se dnes chystali hned na první kapelu a to Citron. Sice to byla trošku sebevražedná akce, jít na koncert v jednu odpoledne, což je to největší vedro, ale stálo to za to. Tahle kapela už straší v našich hudebních vodách nějakou tu dobu. Na Masters přitáhli své nové cd Bigbítový pánbů. Musím říci, že jsem si těch 45 minut užila a jsem ráda, že jsem se na nich zastavila.


Po tom, co jsme se nechali dobrovolně upéci na citrónech, tak jsme se se Stormem sebrali a jeli do Zlína. Na programu nebylo nic tak atraktivního, že by nás to odradilo od celodenního válení se u vody.

Koupaliště ve Zlíně bylo pěkně narvané. A to většinou divnejma lidma s bledou kůží, dlouhými vlasy a černo fialovou páskou na ruce. Zvláštní, že?? Sice se u bazénu nic nedělo, jen jsme tam tak seděli na kraji bazénu a sem tam si namočili těla, ale i tak ten den utekl příšerně rychle a už se jelo zpátky.

Vrátili jsme se tak nějak na začátek koncertu skupiny Epica, což znamená někdy v před osmou. Na Epicu jsme tam sice chvíli zůstali, ale jelikož se jedná o kapelu s další uřvanou ženskou za mikrofonem, tak jsme opustili hlavní stage a vydali se na coca-cola stage, kde od devíti hráli Eagleheart.
Eagleheart je další velice dobrá česká kapela, co má texty v angličtině. Kluci mají za sebou už nějaký ty léta hraní a asi jako každá kapela, tak nějaké ty změny v sestavě. Tento den s nimi měl hrát naposled jejich kytarista, který odchází, ale jelikož si zlomil nohu, tak to byla premiéra nového kytaristy. Jestli byl nervózní, nebylo to na něm poznat. Tahle show by si jednoznačně zasloužila hlavní pódium, rozhodně víc, než některý jiný, co se tam dostali. Čas běžel a jejich 45 minut se neúprosně blížilo ke konci. Mam takový pocit, že plnější B-stage byla jen při koncertě Tarji, kdy se konal hromadný úprk z jejího koncertu.



(video z MoR bohužel není...)

Jeden koncert skončil a další, který nás zajímal, začínal až za hodinu a něco. Tak jsme se stavěli ještě na nějaký to pivo a jídlo. Musím se přiznat, že než cokoliv jiného, tak jsem pila vodu a byla spokojena. Sice se na mě někteří členové naší party dívali divně (?Ona ani nejí maso, ani nepije pivo...?), ale nejenže v tom vedru nebyla chuť na nic jiného, ale taky byl velký rozdíl v cenách (0,5 l piva 37,--\ voda 0,5 l 25,--). Ano, oboje nechutně předražené. A to nemluvím o nejdražším bramboráku, který jsem kdy měla a to za 65,--. A to jsme kupovala dva, takže jsem tam hnedka nechala 130,-- za dva bramboráky. To už je vážně moc. Ale alespoň byly dobře ochucený a ještě horký.

Po jedenácté začali hrát Manowar. Byla jsem na ně zvědavá, i když jsme ze všech stran slyšela jen to špatné. Měla jsem ty kolem více poslouchat a možná bych byla zklamaná o něco míň. První písničky jsem prakticky jen seděla a pojídala ten hnusně drahej bramborák. Pak, když už jsem vstala, tak jsem toho skoro až litovala. Manowar mi byli představeni jako nesnesitelní snobové. Jako jediná kapela dali zákaz fotit (ha, ha, ha) a jejich autogramiáda prý taky stála za to. Koncert se táhl jako smrad a zpěvák pořád vymýšlel nové průtahy. Kdyby místo keců a hučení do mikrofonu dali dvě, tři písničky navíc!! Ale nejhorší bylo, když si bassák začal ničit bassu. Přesněji řečeno trhal struny. Hezky jednu po druhé. Trvalo to tak dlouho, že jsem se divila, že ho nikdo nevypískal. Hodit tu jednu strunu ke mě, tak se na ní asi oběsím. Ale pak konečně začal slibovaný ohňostroj a to byl konec koncertu. Ne, ne, tohle na festy nepatří pánové. Příště více písniček a méně "osrávaček".





Po tomhle zklamání jsme si velice ráda nechala zpravit náladu bandou nazvanou Holyhell. Bylo to poprvé na MoR, kdy jsem byla na koncert kapele, která má za mikrofonem ženskou. Ale Maria na rozdíl od těch před ní do mikrofonu neřve. Ona zpívá. A to neskutečně nádherně. Tenhle koncert jsme si vychutnávali z pódia, které je naproti stage a kde se dá sedět. Sice ne nijak pohodlně, ale přece jen dá. Nohy mě neskutečně bolely a to byl teprve pátek. Celý koncert byl nepředstavitelně úžasný, vůbec nevadilo, že je už dávno po půlnoci, ty lidičky, co tak energicky běhali na pódiu člověku dodávali energie dostatek. Bohužel nedodávali teplo. Před pódiem sice asi bylo tepla až až, ale nějak se nám nechtělo se jít mačkat, takže nám tam poctivě mrzly zadnice (to, kde jsme seděli totiž bylo děravé...). Pak se stalo něco, čeho trošku lituji, ale už o nemohu vzít zpět. Když na pódiu nastala jakážesi pauza, tak jsme si Stormem řekli, že už je asi konec a vydali se směrem ke stanům. Ale po chvilce se zase ozvala muzika. Koncert pokračoval. Po chvilce rozmýšlení jsme pokračovali. Sice už zahráli asi jen dvě písničky, ale přece jen jsme se mohli vrátit a dokoukat to do konce. Nevadí, snad to nebyl jejich poslední koncert, který uvidím. Ale i přes tuhle maličkost jsem si to neskutečně užila, kapela je super a zpěvačka je vážně neskutečně úžasná!!



Dopotácela jsem se do sprchy a pak padla do stanu (proč mam pořád nutkání psát do postele?). Ale to už bylo zase okolo čtvrté ráno...

MoR 2010, 15.7., SABATON

24. července 2010 v 19:50 | Anwi |  Akce
Nastala půlhodinová pauza, kdy se na pódiu připravovalo vybavení švédských Sabaton. Chtělo se mi na záchod, měla jsem neskutečnou žízeň a navíc mě bolel celej člověk. Ale to bych se raději pochcala, chcípla žízní a prožívala nesnesitelné křeče, než abych se teď hnula z místa. V hlavě mi pořád běhala jen jedna myšlenka: Sabaton, tady, na živo!!! Ano, jsem jejich fan a to opravdu velká. Sabaton je kapela, která drtivou většinu textů má o válce. Takže komu nejde do hlavy učivo o světových válkách, tak nasadit sluchátka a hurá na učení! A to není sranda, stačí poslouchat a člověk pochytí jak data, tak děj. Úžasné, ne?

Ale zpátky ke koncertu. Přípravy se sice trochu protáhly, ale jako poslední kapela si to mohli dovolit. Ale nakonec jsme se dočkali a zaznělo intro. Všude kolem se ozval šílený řev a skandování názvu kapely. Nebudu tu popisovat dokonalost jejich vystupování, nějak nenacházím slova. Zpěvák Joakim má neskutečně hluboký hlas. Krása!! Ale je něco, co mě dostalo do kolen (tedy, obrazně řečeno, kolem bylo moc lidí) a kvůli čemu jsem málem ztratila svou spodní čelist.

Že budou koncert prokládat českými slovy bylo jasné, ale s tím by se oni nespokojili. Nejdřív to začalo slovem Dobrý (s úžasnou výslovností), pak zvoláním Ještě jedno pivo! (zase úžasná výslovnost). Po nějaké chvilce "Ještě jedno pivo!! No, no, no!!! Later. So Ententýky dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos... Dobrý!!" Tak a teď se přiznejte, koho by to nedostalo?!?! Dostala jsem podezření, že Joakim snad žije u nás, to nebylo možné!!

Chcete důkaz? Tady je!

Ale tím ještě nekončil... Po dalších dvou písničkách začal zase "Ještě jedno pivo, ještě jedno pivo!!" Ale tentokrát si dal. "Will you jump with us?! Kočka leze dírou, pes oknem, pes oknem, nebude-li pršet nezmoknem, nebude-li pršet, nezmoknem..." Všechny tyhle vsuvky byly krásně srozumitelné. Neuvěřitelné!!

Když už jsem si myslela, že mě nemohou ničím překvapit, tak mi dokázali, že se skutečně pletu. Joakim začal mluvit o tom, že tam dole ty hajzlové prodávají trika "that look like HOVNO", že nesmíme platit za tyhle věci a že ty trika těm kreténům sebrali. "Můžeme ty trika spálit, nebo vám je dát, kdo chcěš triko!" No ty vole, to už bylo moc. Opravdu tam začali rozhazovat trika, co sebrali stánkařům. Jen se po nich zaprášilo...

Ale čas neúprosně letěl. Měli končit ve dvě v noci, ale jak řekl zpěvák "We are very good boys... so FUCK the program!" A jelo se dál. Ale pořadatelé jsou neúprosní, takže ke třetí v noci jsme se už nedostali. Bohužel. Byla bych tam schopna stát, skákat a magořit až do rána. Sabaton mají jednoznačně desítku a k tomu kupu plusek!
Co dodat? Jen snad, že se na Sabaton těším na podzim do Prahy, protože každé jejich vystoupení je úžasné! Ještě jedno pivo :D

Masters of Rock 2010, 15. 7. 2010, Vizovice

24. července 2010 v 18:11 | Anwi |  Akce
Na takovou akci jako je MoR se člověk připravuje dlouho dopředu. Jak fyzicky, tak psychicky. Balení probíhalo během středy. Ale že to bylo něco! Bágl a spacák do ruky, nebo mega bágl a spacák uvnitř?? Ani jedno se mi nechtělo. Nejraději bych nechala spacák doma. Tuhle otázku za mně vyřešila kamarádka, která mi půjčila spacák velikosti litrové láhve. Takové malé nic, ideální na cesty v tomhle počasí. Takže bághl byl sbalen a já se konečně ve dvě v noci dostala do postele.

Ve čtvrtek mi zvonil budík půl páté. Po všech těch ranních nutnostech jako čištění zubů a česání se, jsem vyvenčila psa a hurá na autobus. Vlak jel v osm. Na nádraží jsem se potkala se spoustou magorů v černém. Všichni mířili směr Vizovice. Ale to bych nebyla já, abych se vydala stejným směrem. Ne, ne. Já to vzala oklikou přes Světlou nad Sázavou. Tam na mě už čekal kamarád. Dali jsme si kávu a rozjeli se na fest.

Cesta autem byla rozhodně lepší než vlakem, hrála dobrá muzika a já se dozvěděla vše podstatné. Cesta trvala snad pět hodin. Byla to dálka. Konečně jsme po třetí dorazili do kempu.

Rozbalil se stan a šlo se do areálu. Lidí tam bylo neskutečně moc, až mě z toho brala nevolnost. Já mezi tolika lidmi?? To snad ne!! Ale po chvilce to bylo v klidu. Areál byl obrovský, byly tam desítky stánků s jídlem, pitím, několik "nežrádelních" částí, dvě stage a spousta dalších zákoutí. Třeba desítky až stovky Toi Toi.

První koncert, který jsem navštívila byla Salamandra. Salamandra je česká kapela a musím uznat, že velice dobrá. Texty jsou v angličtině, což je bohužel častý jev u většiny kapel. Salamandra byl úžasný začátek, dokonce mi i bylo jedno, že před pódiem bylo snad padesát stupňů, ani bych se nedivila, ve stínu bylo 35. Nejočekávanější část koncertu byl křest jejich cd, který měla udělat švédská kapela Sabaton. Myslím, že to je pro českou kapelu opravdu pocta, Sabatoni jsou úžasná a velice oblíbená kapela. Salamandra pak společně s nimi zazpívala první hymnu MoR. Koncert celkově velice dobrý! Dávám jim devět bodů.

Po nich nastupovali Horkýže Slíže, takže jsme si zašli na pivo a pak šli přivítat další přivandrovalce. A to Janu a Gábinu. Ty se zdrželi na koupališti a pak i na jídle. Holky už jsem nějakou tu dobu neviděla, tak se kecalo u stavění jejich stanů. A musím se přiznat, že jsem nepomáhala, ale fotila, protože opravdu bylo co. Prokecali jsme i další koncert, což byli K2 a vydali se až na Axel Rudi Pella na které jsem se klepala už hodně dlouho.

Takže Axel Rudi Pell je německá kapela s hlavní hvězdou, kytaristou podle něhož se i jmenuje. Ale je narvaná i dalšími mistry. A to zpěvákem Johnnym a hlavně bubeníkem Mikem, což je neskutečně talentovaný showman (tak mě napadá, že označení německá kapela je zavádějící... kytara němec, bicí a zpěv američani, klávesy angličan, bassa polák, takže spíše mezinárodní kapela ?). Složení playlistu bylo perfektní, skvěle uspůsobené pro festival. Nejlepší písnička koncertu byla pro mě určitě The Masquerade Ball, což je moje nejoblíbenější písnička vůbec. Na konci nechyběla úžasná scénka mezi zpěvákem a bubeníkem. Začali se "hádat?", kdo je lepší. A jak se dá čekat, tak následovala výměna. Zpěvák bubnoval skvěle, bubeník zase "zazpíval! a pobavil. A navíc se prohodil i kytarista s bassákem. Zahráli My way (ano, ano, přesně ta písnička z reklamy na nějaký obchod a původně píseň od Siantry...) a ta byla v podání Mika Terrany neskutečná. Téhle sestavě dávám desítku a dva plusy k tomu. Nejlepší koncert festivalu vůbec.
(Já z toho zpěváka pořád nemůžu!! Úchvatný to hlas!!)

Axel skončil. Málem jsem dostala záchvat zuřivosti a neskutečně se mi chtělo křičet, ať zůstanou a ať nepouští tu uřvanou ženskou, co má přijít po nich. Ano, po nich totiž na pódium nastupovala Tarja. Jen pro ujasnění, nesnášim Nightwish, nesnášim ji a všechny ostatní projekty, kde se používá operní zpěv v kombinaci s metalovou muzikou. Je to neskutečný kurvení většinou dokonalé muziky. Takže jakmile se kluci rozloučili, tak já jsem udělala čelem vzad a hurá pryč. Naneštěstí mě odchytl kamarád, který jí má rád. Takže při povídání si mě zastihl začátek koncertu. Už po prvních chvílích první písničky jsem měla chuť křičet a utíkat. To její ječení mi trhalo uši... Hrůza. A navíc orchestr za jejími zády. Nuda!!!! Druhá písnička naštěstí přesvědčila i mého kamaráda, že u stánku s pivem nám bude lépe. Když jsme přišli, sedělo tam s námi cca 6 lidí. Během deseti minut tam bylo plno. Všichni nadávali, že se to nedá vydržet. Je to sice hnusný, ale cítila jsem, jak mi její ztrapňování se dělá radost. Koho to kdy napadlo přitáhnout na metalový festival ženskou, co hodinu a půl zpívá operu s orchestrem. To byla vážně debilita. A doufám, že si to hlavouni pořadatelé uvědomili. No, po hodině jsme dostali zprávu, že se ještě navíc rozbrečela, když viděla kolik lidí odešlo. Další příval radosti, ne proto, že bych jí to přála, ale proto, že její další vystoupení na MoR se vzdálilo mílovými kroky. Koncert končil a my se pomalu začali přemisťovat zpátky na vystoupení ryze instrumentální. A to na bicí. Přemýšlím, zda mam vůbec hodnotit tuhle hrůzu. Tarja dostane dva bodíky, protože zazpívala jednu písničku v češtině. To dokážu ocenit, i když slyšet to rozhodně nemusím. Nebýt toho, měla by nulu a mínus k tomu...

Víte, co mají společného K2, Axel Rudi Pell a Tarja? Ne? Bubeníka Mika Terranu!! Chytří už si spočítali, že Mike měl v téhle době za sebou už tři koncerty. No, ale tím to nekončí. Mike je geniální bubeník, showman, skladatel, ?kulturista a zpěvák?. Mike je prostě vše v jednom. Takže po Tarje přišel on se svým sólo projektem, kdy na bicí hraje klasiku. Že už to tu bylo hodněkrát?? Ano i ne. Rozhodně ne v takovém provedení, to mi věřte!! Jeho verze se nedá popsat jinak než dokonalá pocta klasice. Mikovi je sice padesát jedna let, ale fyzičku a výdrž má jako málokdo. Z klasiky zahrál asi tak 4 písničky a pak přišlo hodně velké a úžasné sólo na bicí. Wou, sólo bylo dlouhé přibližně 30 minut, ale nebyl tam znám ani náznak únavy, ani jedno zpomalení, které by tam nemělo co dělat. Prostě perfektní ve všech ohledech. Ale to nebylo ještě vše. Mike sice dohrál a odešel z pódia, ale ani ne za minutku se tam vrátil. Důvod? Jednoduchý: přišel si poslechnout gratulaci k zapsání do knihy rekordů. A to za nejdelší pobyt za bicími na pódiu. Konečný čas, který bude muset další odvážlivec překonat: 3 hodiny 41 minut čistého času bubnování! Mike je jednička a nic jiného, než desítku s pluskem dát ani nemohu!!

Tak a tady článek ukončím, i když to ještě není konec dne... Po Mikovi přišli moji miláčkové Sabaton a pro ty si nechám celý jeden článek, protože to nejde napsat jen tak... První den byl nejlepší, bylo tam nejvíce kapel, co jsem chtěla vidět, proto je tenhle nejdelší... I když možná mi hrábne v bedně a nějaký den napíšu ještě delší, co já vím.

A co bude dál?

22. července 2010 v 9:58 | Anwi |  Akce
Teď chystám report z Masters of Rock. Akce to byla neskutečně povedená a já si jí užila hrozně moc. Jen první den jsem napsala asi na dvě stránky, možná víc. Co tam všechno bude? Každé kapele, co jsem viděla, jsem věnovala několik řádků, ke každé připojím také video z vystoupení a pokud se to povede, tak pak ke každé také něco fotek (které ovšem ještě nemám, což bych měla napravit v úterý...). K tomu ještě přidám něco málo keců, co se dělo mimo koncertní čas. Ve výsledku to bude pěkně dlouhé, nějak mě to psaní chytlo :)

Ale je tu jedna věc, kterou sem chci napsat dříve, než jsem cokoliv hodím. To, jak jsem vnímala koncerty nikdo nezmění. Píšu to přesně tak, jak jsem to cítila a vnímala a je mi úplně jedno, že napíšu něco ošklivého o něčím miláčkovi. Prostě, když se mi show nelíbila, tak se to nezmění tím, že mi někdo napíše urážející komentář. Já nikomu své názory a pocity nevnucuji, tak respektujte ty moje... Díky!!


Trocha bláta neuškodí... nebo ano??

22. července 2010 v 0:54 | Anwi |  Muzika
Tak po nějaké době čekání je to tady. Murderdolls natočili nový klip k písničce My dark Place Alone! Natáčení sice asi neprobíhalo tak, jak by si představoval jejich manager, ale pánové si ho zřejmě řádně užili a myslím, že i to bláto, co měli snad úplně všude, jim nijak nevbadilo, právě naopak. Sice to, jak budou vypadat, jsme se dozvěděli už z páté části Mad Managera, ale i tak klip příjemně překvapil. Ale nemohu se zbavit pocitu, že se W13 hodně inspiroval u Mansona.



GO!

Sick Am I sick?
And for these last five years I've been stuck up in here.
Inside this brain that drains into society injected in your veins.
Give me hand grenades give me razor blades
give me anything to make the pain go away
Cause these pills don't work Sometimes they make it worse.
And now I'm slowly going down the fucking drain.

The lights are on. But there's no one home.
And I'll sit here in My dark place alone Dark place alone.

I I don't mind these side affects of this so called life.
Now I bide Bide my time to infect this world with my, with my fucking mind

The lights are on. But there's no one home.
And I'll sit here in My dark place alone Dark place alone.(ALONE!)

Now I'm sick in the head in the head motherfucker
Like the living dead living dead motherfucker
Now I'm sick in the head in the head motherfucker
Like the living dead living dead motherfucker

ALONE!
The lights are on. But there's no one home.
And I'll sit here in My dark place alone Dark place alone.(ALONE!)
The lights are on. But there's no one home.
And I'll sit here in My dark place alone Dark place alone.
OH NO!

Mad Manager pt. 5 a Murderpranks pt.1

13. července 2010 v 20:51 | Anwi |  Muzika
Pánové si prostě nemohou dát pokoj. Kdo by chtěl být jejich manager?? Já teda rozhodně ne!!


Aktivní jako trojtá dávka Gutalaxu...

1. července 2010 v 0:41 | Anwi |  Muzika
Zrovna si tak sedím a přemýšlím o tom, že není zrovna dobrý nápad cpát se tolika třešněma, když jsem před chvilkou měla hrnek kakaa. Ale tohle zas tak moc nesouvísí s názvem článku (i když účinek to bude mít asi podobný...)
Včera se ke mě dostala milá novinka, že se hRob Zombie zavřel do nahrávacího studia a společně se svým týmem nahrává nové songy. Nejspíš si přihnul z láhve "inspirativního gutalaxu", protože jeho minulá deska Hellbilly Deluxe 2 vyšla letos někdy v únoru. Ta nová má vyjít někdy v září a má být ta "nejrychlejší a nejdrsnější". No, rozhodně mu to nemůžu zazlívat, jen ať nahrává!! Já budu jenom ráda!! A jsem taky moc ráda, že se v Zombie týmu neudála žádná změna, protože ten současný mi plně vyhovuje.
Kytara John 5
.
Basa Piggy D.
Bicí Joey Jordison
A samozřejmě zpěv Rob Zombie