Srpen 2010

Masters of rock 2010, fotky

1. srpna 2010 v 16:13 | Anwi |  Akce
Pondělní balení stanu a věcí se odehrávalo ve chvíli, když jsem byla ve sprše a na snídani, takže se o tom nijak nebudu rozepisovat. Cestou domu se toho také moc nestalo a popravdě řečeno jsem nebyla ani moc duchem přítomna. Spíše jsem se vznášela někde v krajině snů. Z Vizovic se jelo ke Stormovi do Světlé, kde jsem dostala kafíčko, bábovku a pak hurá zpátky do Prahy. Cesta končí stejně jako začala. V Praze na Hlavním nádraží.

The End

Musím se přiznat, že když jsem si v hlavě cestou vlakem do Prahy sestavovala tenhle report, tak jsem ani netušila, že ho budu psát tak dlouho a navíc, že bude mít deset stránek čistýho textu (a na blogu ještě ty videa...). Ale co, alespoň mam všechno hezky napsaný.

Teď se ještě prohrabat fotkama. Fotil Storm a mam takový pocit, že když jsme v neděli končili, tak měl nafoceno skoro 3000 fotek, což je dost.
Jelikož se mi ale nechce vůbec prohlížet fotky, ukládat je, pak je házet sem, tak jsem pro zatím dám odkazy a jeto...
Den první:

Den Druhý:
Den třetí:
Den čtvrtý:

Masters of Rock 2010, 18.7.2010, Vizovice

1. srpna 2010 v 0:35 | Anwi |  Akce
Probuzení v neděli by bylo oproti jiným dnům příjemné, kdyby nebyla taková zima a vlhko. Člověk si nevybere. Jako každé ráno jsem hodila své tělo do sprchy a šla na snídani. Byla jsem ráda, že jsem si s sebou vzala nějaké to oblečení navíc, jinak bych asi zmrzla. Celý den bylo hnusně pod mrakem a na mě opravdu velká zima. Takže snad ani nikoho nepřekvapí, že koupání jsme dneska vynechali.

Do areálu jsme šli okolo dvanácté, dali si něco k snědku a nějaký to pivo a hurá na Harlej. Další česká kapela, co si zasloužila být na hlavní stage. Rozhodně dokázali pořádně pobavit. Kdo by neznal tuhle:

Pověste ho vejš, ať se houpá, pověste ho vejš, ať má dost
pověste ho vejš, ať se houpá, že tu byl nezvanej host.
Pověste ho, že byl jinej, že tu s náma dejchal stejnej vzduch,
pověste ho, že byl línej a tak trochu dobrodruh.

Tu snad zná každý, ani neví, že je od nich. A další úžasná písnička je svařák. Nebo Přirození, Malá nevěrná holka, Zrzi Zrzi... To jsou písničky u kterých se člověk skvělě pobaví a zařádí si!!

Hádám, že další kapelu představovat nemusím. Kdo v České Republice by neznal název Arakain?! Pravda, Arakainy normálně neposlouchám (ne, že by mi vadili, ale ani si je záměrně nepostím), takže když se okolo mě začalo šířit, jak jsou všichni zvědaví na zpěváka Honzu, tak jsem byla mimo, ale začala jsem na něj být zvědavá taky. Nemohu zhodnotit, jak se který zpěvák ke skupině hodil líp, ale musím říct, že Honza se mi líbil. Hlas má pěkný a navíc to umí i s publikem. Ovšem nejúžasnější na celém tomto koncertu byla malá Stelinka. Najednou kde se vzali, tu se vzali, rodiče s malou holčinou. Ta byla totálně úžasná, každý si jí fotil, každý si jí chtěl vzít. Myslím, že nejlépe to řeknu fotkou, tak tady je Stela, 4 roky:

V 18.00 začínala metalová královna a neskutečně krásná ženská Doro Pesch s Warlock. Na ní jsem se těšila neskutečně. Ona je dokonalá a to nemluvím jen o jejím obličeji a tělu. Už při ozvučování poskakovala u vlezu na pódium, usmívala se a popoháněla všechny, že už chce jít na to. A hned jak vlítla na pódium, tak bylo znát, že ona pro tohle vážně žije. Neustále se usmívala, házela hlavou, běhala po stagy jako divá. A u toho předváděla, proč se jí říká královna a co má v hrdle. Tahle dáma je PANI ZPĚVAČKA! A navíc ty texty!! Dala dokonce i Braking the law, což v jejím podání bylo super. Jednoznačně nejúžasnější show dne. A taky mi připomněla velice důležitou větu, co bych si měla říkat častěji: You always live to win!


Zůstavali jsme i na další koncert, což byl Unisonic s Michaelem Kiskem, ale bohužel. Ač je Miki velký zpěvák, tak tohle bylo tak nudně podané, že jsme po dvou, třech písních odešli. Normálně by se to asi dalo, ale po Doro neměl šanci. Jak byla ona divoká, tak on byl klidný jako beránek a člověka to po chvíli přestalo bavit.

Vrátili jsme se zpátky na Accept. To je jedna z dalších legend, které jsem chtěla moc vidět. A opět jsem byla nadmíru spokojena. Accept spolu hrají už nějakou tu dobu a na jejich show to bylo znát. Přesně věděli, co mají dělat, aby si fans získali. Jediné, co mi trochu kazilo požitek z koncertu byl fakt, že tohle byla předposlední kapela celého festivalu. Po nich už jen Lordi a pak nic... Cesta domu. Zatraceně moc se mi nechtělo a zároveň neskutečně chtělo (to se hlásilo o slovo mé bolavé tělo). Nicméně bych byla blázen, kdybych si tím zatěžovala hlavu, takže jsem si užívala úžasného hlasu zpěváka a hlavně neskutečné zručnosti Wolfa Hoffmanna. Tenhle člověk umí se svou kytarou úžasné věci (stačí so třeba pustit jeho předělávku Vltavy!) Ale i tato kapela měla svůj čas vymezen a tak i oni se museli rozloučit a přenechat stage poslední kapele festivalu...


A tuhle znáte? :D


22.50 nastoupili Lordi. Pravda, nastoupili není ten správný výraz. Nejdřív nám tam nechali zahrát jednu celou písničku z repráků, což mě celkem otrávilo, jelikož to bylo zbytečné zdržování. Takže řekněme, že nastoupili 22.55. Jejich masky miluji. Jsou úžasné, propracované a opravdu strašidelné. Ale můžete mi někdo říct, jak v tom můžou vydržet!! Jak řekl sám Mr. Lordi: ?To je vedro, doprdela!? (to a na konci je tam správně, opravdu ho tam řekl...). A to ještě bylo celkem chladno!! Co dělají, když t´je třeba těch 35-40°C?!?! Nechápu. Nicméně koncert byl perfektní!! Lordi si s sebou přivezli spousty hračiček, takže během jejich koncertu jsme se koukali na pitvu, na gejšu, kterou podřízli, na různé zápasy a souboje, všude stříkala krev a vše bylo přesně takové, jak by se od nich dalo očekávat. Ale nejvíc mě pobavil kluk stojící vedle mě. Mr. Lordi: Jump!!" Mladík vedle mě: "Tak nám to předveď ,ty frajere!!" Myslím, že Lorid má opravdu co dělat, aby vůbec chodil, natož aby skákal.
Zlatým hřebem večera měla být píseň Hard Rock Hallelujah, kterou měli zazpívat spolu s Udem (Accept). Ale když Udo naběhl na pódium, tak spustili They only come out at the night, což vůbec nevadilo, tuhle písničku pasuji na nejúžasnější song festivalu!!
Podle mě geniální spojení hlasů...

Ale zmátlo nás to hodně... Ale pak už přišla slibovaná Har Rock a tím i konec. V tu chvíli jsme byla ráda, že to skončilo. Ten poslední koncert mi stačil tak akorát, abych nadávala, že jsme tam vůbec jela. Moje tělo pomalu vypovídalo službu, což se projevovalo neskutečnou bolestí různých jeho částí... Rozloučila jsme se s Lordama, s pódiem, s lidma okolo, s placem, kde jsem trávila úžasné chvíle a odešla pryč.

Co dodat? Snad jen Hard Rock Hallelujah (ale vše má své meze...)