Únor 2011

Někdy je špatně nakonec dobře

19. února 2011 v 20:42 | Anwi |  Výlevy
Dnes se mi zase potvrdilo to, že někteří lidé by opravdu neměli být prodavači a už vůbec ne v obchodech, kde je velký kontakt se zákazníky.

Po delší době šetření jsem se konečně rozhodla jít si koupit nové brýle. Ty staré už mám asi půl roku zlomené, slepované a navíc už se mi s nimi špatně dívá. Dnes jsem tedy vstala ráno, těšila jsem se. Vydala jsem se i se svým "estetickým poradcem" do Metropole Zličín a po lehčí snídani jsme vlezli do Eiffel Optic (název firmy píšu schválně). Ovšem už při příchodu bylo vidět, že nebude tak dobře. Slečna prodavačka (přibližně v mém věku) stála nad počítačem, viditelně už naštvaná a nadávala. No nic, začala jsem se rozhlížet po brýlích a vybírat.

Ovšem slečna se k nám hned přihnala a začala mi nabízet moderní krásné (a drahé) brýle, co mi budou určitě slušet. Musím uznat, že po pěti vteřinách bych jí nejraději trefila, úsměv nalepený na tváři dosti křivě, vtíravá, nepříjemná... Tak jsem jí řekla, že chci podobné brýle jako mám, oválné, rozhodně ne hranaté a do 3 000. Koukla se na mně jako na chudinku a řekla mi, že oválné nejsou módní. Co jí na to říct? Měla jsem chuť odpovědět, že já na módu seru! Tak jsem jí ujistila, že já na módu nedám ani trochu.

Po půl hodině jsem byla jak dynamit. Slečna mi neustále nabízela brýle, které neodpovídaly mému přání ani trochu a navíc byly všechny šíleně drahé. Je mi to jasné, za každý kus má nějakou tu provizi, která se odvíjí od ceny brýlí. Ale co já s tím? To si mám vzít brýle, co mi nesluší a na které navíc nemám, jen aby ona měla radost? Nasrat, jó nasrat!!

Pak jsem se objevila! Oválné, krásné a černé obroučky! A navíc to byly úplně ty samé, jako mám teď! Měla jsem radost jako malé dítě, ani jsem nedoufala, že je seženu. V tom ke mně přišla prodavačka a řekla mi: "Tak takové bych si vám ani nedovolila nabídnout, to bych se musela stydět!" To si jako ta blbka neuvědomila, že mam na xichtě stejné jako ty, co už mám?! Bum! Konec, zuřila jsem! Tak jsem jí poprosila, jestli mi může změřit zrak. Nafoukla se, že tedy, když si nechci nechat poradit, tak ano.

Po změření zraku jsme šli sepsat podrobnosti a vyladit detaily. Poptala jsem se po barvených i samozabarvovacích sklech, ale to byla taková cena, že jsem málem spadla ze židle. Tak jsem alespoň poprosila o to expres zpracování. Prý do hodiny! To by mě zajímalo, kde to vzali... Slečna mi řekla, že brýle budou do týdne hotovy. S tím jsem ovšem nesouhlasila.

 Poděkovala jsem jí, ale že potřebuji brýle hned a ať i dá jen papírek s výsledky měření, že jí to zaplatím (250 Kč) a půjdu na jinou pobočku. To, co mi na to odpověděla mě vážně urazilo! "Já ty peníze nechci, to si je nechte! Budete je potřebovat!" Kdyby sem šlo nějak nahrát jak to řekla! Sakra, když si nemůžu dovolit brýle za víc jak 5 000 komplet, to znamená, že jsem nějaký sociál, co potřebuje takovéto milodary?! V tu chvíli jsem se sebrala a odešla. Nasraná, totálně bez nálady a navíc bez nových brýlí!!

Ale zašla jsem do Grand Optical, který byl hned vedle. Naproti mi vyšla vstříc seriózně vyhlížející paní s milým úsměvem. Hned se mi o trochu zlepšila nálada. Hned na začátku se mně zeptala, jaké mám přání a jaké brýle si představuji. Profesionálka ve všech ohledech. Vše šlo skvěle, během pár minut už jsem měla v ruce 3 varianty, které se mi opravdu líbily a byly i cenově dostupné. Stála jsem před zrcadlem a pořád se nemohla rozhodnout!

Paní ke mně po chvilce přišla a s omluvou, že mě obtěžuje, mi podala brýle, které našla. "Vím, že to není to, co jste si přála, ale dle mého názoru by Vám opravdu slušely." Tak jsem si je nasadila a bylo rozhodnuto! Nádhera!! Černo-červené, trochu extravagantní (což mi nijak nevadí) a navíc za necelých 600! Wou, byla jsem nadšena!

Zeptala jsem se na jejich ceny samozabarvovacích skel, ale bohužel by mě to vyšlo na 5 000, což jsem neměla. Šla mi znovu přeměřit zrak a já přemýšlela, kde mam sakra vyhrabat peníze, abych mohla mít brýle takové, jaké chci. Asi to na mně bylo hodně vidět.

Při sepisování formalit se mě zeptala, zda tedy chci jen čiré, nebo ty zabarvovací. S velkou lítostí jsem jí řekla, že 5 000 nemám, takže jen ty čiré. Ona se na mě podívala, pak vzala kalkulačku, něco tam namačkala, pak si něco zamumlala (rozuměla jsem jí jen slovo sleva) a pak mi s úsměvem ukázala cenu. 3 124,-- Nějak jsem nechápala, kde to vzala, tak jsem jí řekla, že tam asi něco nezapočítala. A ona se usmála ještě víc a odpověděla, že je tam započítané vše. Chvíli jsem musela vypadat jako retardovaná, když jsem přejížděla pohledem tu cenu na kalkulačce. A u toho jsem měla ještě otevřenou pusu. Hrozně jsem se jí chtěla zeptat, kde tu částku vzala, ale raději jsem mlčela. Pak jsem se začala smát a děkovat. A taky jsem začala být ráda, že v prvním optiku jsem narazila na tu krávu.

Zaplatila jsem, ještě jsem si sjednala skvělé pojištění brýlí a šla nakupovat dárky, kde se mi taky dařilo dobře. A ani už mi nevadilo, že i na tyhle brýle budu muset čekat. Ale už se na ně těším!!

Po tom, co jsem přišla domů, tak jsem si s chutí otevřela notebook a napsala dlouhý a rozhořčený mail do Eiffel optic, nějak jsem měla potřebu se o můj zážitek s nimi podělit. A udělalo mi to radost! Možná je to hnusný, ale je to tak. A je mi jasný, co mi na to asi tak odpoví. Je ná líto bla bla bla...

Já to prostě dělám špatně!!

9. února 2011 v 22:47 | Anwi |  Výlevy
Poslední dobou mi hvězdy ukazují, jak strašně moc dělám věci špatně. Tak například nedávno jsem díky jedné fotce pochopila, že tak jak jím hůlkami, tak se to prostě nedělá!! A navíc, když hraji na bicí! Fuj, fuj!! K tomuto zjištění mi dopomohl Daniel Mullback ze Sabaton:

Daniel
A teď k tomu ještě přibylo zjištění, že jsem pěkně trapná, když mám viditelné tetování! To vůbec neni dárk end ívl mít tetování, co může každý vidět a už vůbec to není kůl!! Hanba mi! Děkuji Joeymu Jordisonovi za toto osvícení =)


Because we don´t know when we will die...

1. února 2011 v 22:17 | Anwi |  The Crow
"Because we don't know when we will die, we get to think of life as an inexhaustible well. 
And yet everything happens only a certain number of times, and a very small number really.
How many more times will you remember a certain afternoon of your childhood,
an afternoon that is so deeply a part of your being that you can't even
conceive of your life without it? Perhaps four, or five times more?
Perhaps not even that. How many more times will you watch the full moon rise?
Perhaps twenty. And yet it all seems limitless..."