Březen 2011

Právě teď

28. března 2011 v 22:29 | Anwi |  Anwiel
Ne, že bych byla alkoholik, ale dostala jsem chuť...



Yamato 8.3.2011 Praha

20. března 2011 v 21:46 | Anwi |  Akce
Ano, uznávám, už je to nějakou dobu, co tento koncert proběhl, ale nějak není čas. A bohužel stále ani není. Tak to vezmu jen letem světem.

Yamato slibovali novou show a já se celkem bála. V té staré byla spousta scének, co jsem měla ráda. Ovšem tři z nich se dostaly i do té nové show, jen upravené. Musím uznat, že současné představení se mi líbilo více. Celkově bylo opravdu hodně propracované a hlavně se tam hodně sázelo na humor.

Ovšem můj obdiv k těmto lidem není způsoben pouze tím, že je to parta lidí, co umí bouchnout do bubínků, zahrát super divadlo, ale i celkově jejich životem. Viděla jsem o nich dokument a musím říct, že je to síla. Nerozuměla jsem všemu, jelikož to bylo v japonštině, ale tohle vím jistě: budíček před čtvrtou ráno, hned potom rozcvička, běh (pár kilometrů), pak snídaně následovaná těžkým cvičením. A potom se hraje prakticky celý den. Která kapela má takový režim?! Ale asi by bylo divné, kdyby to tak nebylo, u japonců je to normální. Oni jsou prostě takový a to je dobře!

Ale vrátím se k samotnému koncertu. Nebo spíše představení? Jak se má nazvat událost, kdy je sice na pódiu hudební skupina, ale diváci a fanoušci sedí? Což bylo dobře, na takovou muziku se prostě nedá řádit. Yamato také nehrají nikde jinde, než v kongresových centrech. Já jsem si zabrala 12 řadu a i se svou výškou jsem krásně viděla.

Asi nejvíce jsem se pobavila při představení s japonskými činelky. Více než o činely šlo o hru světla. Neuvěřitelné, co se dá pomocí šikovných rukou osvětlovače. Neuvěřitelná byla chvilka, kdy si mezi sebou pinkali světlem až to přešlo v solidní ping pongový zápas. Na netu je starší video, kde je vidět to pinkání, ale to světlo tam bohužel není.
Bohužel vystoupení těchto neskutečně energických japonců se nedá popsat. To se prostě musí vidět. Jak popsat japonky hrající skoro punkovou muziku na koto? Dokáže si to vůbec někdo představit? Já bych to asi nedokázala, kdybych si to tom jen tak četla.

Super byl taky konec (jeden z mnoha), kdy pánové roztleskali publikum. A to nejen tak, že se pleskalo a nic. Pánové tleskali, řvali, dupali a publikum to po nich opakovalo. Já jsem chvilku tleskala, pak jsem to vzdala a raději pozorovala ostatní lidi. To byl pohled! Člověk je rád, že nemůže vidět sám sebe při těchto chvílích, vážně...
Kdo chce vědět, jak to tam asi tak vypadalo, tak na to je servis youtube! Už se nemůžu dočkat až tu budou zase. Já tam budu určitě.

Jedna z vícero děkovaček
Výbavička

I ten nejkrásnější květ příroda si bere zpět, kdo z nás slyší její varovné volání?

13. března 2011 v 22:05 | Anwi |  Výlevy
Včera jsem byla na koncertě Rimortis. Ve chvíli, kdy zazněl song SOS, tak jsem si vzpomněla na situaci v Japonsku. Sice jsem teď chtěla psát recenzi na Yamato, ale i tohle se jich vlastně týká. Jaké to asi musí být? Oni jsou tady v bezpečí a jejich země prožívá peklo.

Nejdřív šílené zemětřesení. 9 stupňů Richtera to už je opravdu hodně a dokazuje to i to, že to bylo nějaké otřesy byly zaznamenány i u nás. Co my o tom víme... V pátek ráno jsem jen přehlídla zprávy a tak jsem ani netušilo, co se vlastně stalo. A to jsem šla Japonskou výstavu.

Doma jsem se pak zjistila, co se vlastně stalo. A i tehdy jsem si vzpomněla na již zmíněnou písničku. Ano, chováme se jako idioti a k přírodě necítíme žádný respekt. Ale některé komentáře, které jsem četla se mi přímo hnusily. Někdo to "těm sviním šikmovokejm" přál...

Přívaly vody nespoutají v nádržích,
příroda krutou daň si žádá.
A jakoby nestačilo zemětřesení a následná tsunami, tak ještě jim tam bouchá elektrárna. A vlastně ne jen jedna. Ale co se mi líbí je to, jak se k tomu ty Japonci staví! On se nehroutí, oni nepropadají šílené panice. Oni prostě jen seberou všechnu odvahu a se svým typickým sebeovládáním se pustili do práce a do pomáhání.

Ale tím to opravdu ještě nekončí. Zemětřesení, tsunami, jaderné elektrárny a co ještě zbývá? Je toho ještě hodně, jako další v Japonsku vybuchla sopka Šinmoedake. Zdá se, že pro Japonsko byl tento víkend opravdu ničivý. Jako by se příroda rozhodla vymazat tuto zemi z mapy. Ale jak dlouho si to lidé budou pamatovat?

Kam jen kráčí tenhle svět, zkažený už kolik let,
lidská touha věčně spěchá za poznáním.
I ten nejkrásnější květ příroda si bere zpět,
kdo z nás slyší její varovné volání?


Čaj, medovina a víno

11. března 2011 v 16:05 | Anwi |  Akce
Posledních pár dní bylo opravdu nabytých událostmi až se divím, že všechno zvládám a navíc si všechno pamatuji. Aspoň doufám.

V sobotu byl čajovo medovinový dýchánek u Maude. Vtipná scéna byla už při cestě na nádraží. Vystoupila jsem z tramvaje na Masaryčce a jelikož jsem měla rozečtenou větu a nechtěla jsem čtení přerušit, tak jsem v klidu pokračovala ve čtení a vyrazila ke vchodu na nádraží. A najednou jsem se rozplácla o mříže. Kdo by si taky všímal toho, že hlavní vchod je zavřený, že? No, aspoň jsem pobavila lidi a nejvíc asi ty dělníky, co tak něco opravovali. Tak jsem stáhla hlavu mezi ramena a vyrazila k vedlejšímu vchodu.

Vlak jel chvilku po třetí a do Počernic to taky moc dlouho netrvalo. Naštěstí se tentokrát ve vlaku nejeli žádné individua a já měla klídek na čtení. Zrovna čtu Souostroví Gulag, což je bez obalu popsané řádění za Stalina a později.

Na stanici mě už čekala Maude s Kentaurem a vyrazilo se směrem k domu Mauďátka. Kentaur přinesla tvarohovou buchtu a medovinu a oboje vypadalo více než lákavě. Ale hlavní (kromě nás) byl čaj! Vybrali jsme si Gejshu a Dva v jednom, k tomu jsme si dali sklenku kofoly a šlo se drbat. Zdrbali jsme všechno a všechny, pak jsme se taky prohlíželi fotku u kterých jsme se šíleně pobavili. Čaje, medovina i buchta byly vynikající, jediný, co nám chybělo ke štěstí byla Lady Gaga na kterou jsme tentokrát neměli štěstí.

Domu jsme se vydali chvilku před devátou, nejdřív jsem odjela já a pak i Kentaur u čehož už jsem nebyla.

V neděli jsem si užívala volno, klídek a chtěla jsem dělat věci do školy. Ovšem někdy okolo oběda jsem si všimla pozvánky na jednu výstavu obrazu, spíše tedy koláží, Ivo Marka. Nějaké práce už jsem viděla a doslova jsem si je zamilovala. Už mám taky vybrány dvě od kterých si určitě koupím kopie!

Výstava je v jednom celkem příjemném baru poblíž Palackého náměstí. Když jsme tak se spolubydlící dostavily okolo šesté, tak nám bylo oznámeno, že alkohol je zadarmo a navíc tam byly i různé pochutiny - bábovka, pečené minirohlíčky k nim skvělá česnekovo sýrová pomazánka a pro masožravce i nějak speciálně udělaný játra.

Celý večer jsem si pochutnávala na bílém víně, poslouchala skvělou skupinu, která tam hrála a to Old Fashion Trio, což je (nečekaně) tříčlenná jazzová kapela, která mě velice příjemně překvapila. Zpěvačka má moc pěkný hlas.

A teď k těm mým vybraným kouskům (kvalita je blbá, je to focený přes sklo a navíc osvětlení bylo vážně na nic):

Brýle + had

5. března 2011 v 12:51 | Anwi |  Anwiel
Ha a je to doma! Mám dvě nové ozdobičky na svou kebulku. Již zmiňované brýle a ještě jsem si pořídila novou náušnici. Hada. Ale ono to není jen tak nějaká náušnice! Na aukru jsem jí našla pod názvem Extravagantní gothic náušnice. Extravagantní určitě je, nikdo jí nepřehlédne =) Je úžasná, stejně jako ty brýle.



Rimortis - 26.2.2011 Chlumec nad Cidlinou

1. března 2011 v 23:45 | Anwi |  Akce
Nebylo to sice poprvé, co jsem se na kluky zašla letos podívat, ale ten první koncert v Praze jsem byla pod práškama a navíc jsem se zdržela jen na samotné Rimortis, což znamená cca hodinku.

Zato show v Chlumci byla jen jejich, žádné další kapely. A navíc to byl můj první koncert, kdy jsem viděla, jak se jim daří bez klávesáka. Toho jsem se dost bála, jak to asi bude znít, když budou klávesy jen z repráků? Hudebně to nebylo špatné, nasamplovali si to dobře, ale bylo divné poslouchat nástroj, který člověk ve skutečnosti nevidí. Tak snad se podaří co nejdřív najít náhradu.

Na místo jsme dorazili s kamarádem cca půl hodiny před začátkem a hned nás přivítali známé tváře. Přede mnou přistála flaška s kolou a rumem. Naštěstí pro mě už tam bylo skoro na dně. Po chvilce se k nám přidali i dva fanoušci z Bratislavi. Klobouk doků, pánové... Jen tak si vyrazit na koncert pár stovek kilometrů a cesta to taky určitě nebyla levná. Ale je pravda, že Rimortis takovéhle koncerty nikde blíž nehrají a když si je chce člověk opravdu vychutnat, tak proč ne.

Koncert začal ve 21.00 a jako vždy ho odstartoval můj oblíbený song Nepřítel s úsměvem. Poslední dobou hodně ulétávám na "válečných" textech a přesně takový je Nepřítel. Pak následovala Vesmírem plout a Zvony fantazie při kterých jsem asi ze všeho nejvíce pocítila nepřítomnost klávesáka. Úvodní tóny této písně patří právě klávesám a já se neubránila a alespoň jsem jezdila prstama ve vzduchu a představovala si, jak mačkají klávesy...

Následovaly další koncertně známé, ale i neznámé písničky. Už během ledna jsem se dozvěděla, že kapela nazkoušela 5 nových-starých písní, které budou zahrány. Takže pak následovaly tyto písně Válka růží, Rimortis I, Ve vlnách, Bouře století, Buď vůle tvá, Na paškál ...

První blok koncertu uzavírala písnička za kterou jsem orodovala opravdu dlouho. Má nejoblíbenější! Song, kvůli kterému jsem schopná vyvádět blbosti a pouštět si ho nesčetněkrát dokola - Odyssea. A dokonce mi byl i věnován. "Pro tu malou holku pod pódiem..." a jelikož pod pódiem byla jen jediná osoba menší než já a to byl osmy letý klučina, tak jsem hned věděla o co jde. Opravdová tečka za první částí.

Následovala desetiminutová pauza, kde jsem se kytaristy poptala, jak to jde s hledáním klávesáka, dala jsem si se zpěvákem panáčky a pak se šlo zase hezky k pódiu a začal druhý blok. I ten měl jakési intro v dosti orientálním stylu a pak už zazněla hitovka Rozcestí osudu. Je zajímavé, že lidé si text písničky vykládají hodně různě. Jak řekl autor textu Vašek, tak je to o drogách, já v tom slyším jasné rozhodování těsně před sebevraždou =)

Deset krotků zpět a výstřel, první si vypálil, bohužel si minul cíl.
Deset kroků zpět a výstřel, soupeř se nezmýlil, chladnokrevně zamířil
ty na kolena padáš.
A přesně jak káže texty, tak jsme s holkama padly na kolena. Už je to takový zvyk a dodržuji ho poctivě na každém koncertu. Další - Ve jménu kříže je zase jedna z těch, co zbožňuji. Skvělá, rychlá a úderná. Pro většinu fanoušků nejoblíbenější song Opera v plamenech (inspirovaný profláknutým Fantomem opery) byl další, následován Rimortis II, Květy kopretin, nově nazkoušeným Kolotoč života, S. O. S., Černý kůň, Zapovězená. A to byl konec druhé části. Takhle se to nezdá, ale to už je celkem 2 písniček! A to ještě nebyl z daleka konec... Pánové mají můj obdiv, já bych odpadla asi někdy po dvanácté písničce.

Pauza se odehrávala ve stejném duchu, jako ta první... Nejdřív jsem se na něco optala bubeníka a pak jsem šla na bar, kde se zase protočil nějaký ten alkohol.

Po pauze následoval poslední blok, který začal songem Stín křídel, následován Říší slunce. Další píseň Labyrint vášní je pro mě velice zajímavý, když jsem ho slyšela poprvé, tak se mi hrozně líbil, ale byla to "jen" písnička. Ale při jejím poslechu se vlastně začalo odehrávat něco, co pak vyústilo v situaci, která úplně přesně korespondovala s textem písně (s pozměněním jednoho slova...). Vždy, když jí slyším, tak mi běhá mráz po zádech. Posléze se trochu zpomalilo a zaznělo V zajetí ledu a takřka vykopávka Atlantida (první album Proud času - rok 2000). Rychlejší song Sedmý syn, předělávka Omnia vincit amor, pocestný, další předělávka od Karla Kryla Píseň neznámého vojína a do třetice předělávka Statistiky od Dády. A to už měl být konec jak třetí části, tak i celého koncertu, ale k našemu překvapení byla ohlášena další pauza s tím, že se bude ještě pokračovat...

Ale pauza tentokrát proběhla bez alkoholu, jen jsem se dozvěděla od zpěváka a bubeníka, že asi umřou, než se vůbec dostanou znovu na pódium a že je chce viditelně hlava kapely zabít. Ono odbubnovat\odzpívat 30 písniček v plném nasazení není určitě nic lehkého. Ale i přes tento jejich stav, já jsem se na přídavky těšila.

Ale jelikož kapela má nazkoušeno "jen" 31 písní, tak přídavky byly vlastně opakováním již hraných písniček. A stejně jako se začínalo obvyklým songem, tak se jím i končilo. Už dlouhou dobu končí každý koncert Pláčem andělů.

Po koncertu se udělalo pár fotek, vyžebrala jsem si (už druhou) paličku od bubeníka - když já mám doma tu s bílým koncem a on teď hraje s těm s černým koncem - sebrala jsem nějaké ty podpisy a to už bylo okolo druhé ráno. Takže hurá do postele.