Říjen 2013

Prague Pride 2013

25. října 2013 v 17:01 | Anwi |  Akce
Takže Prague Pride. Další každoroční akce, kterou ráda navštěvuji. Letos byl průvod naplánován na 17. srpna. Původně jsem tam měla vyrazit sama, protože všichni známí se na to nějak vykašlali. Ale nakonec jsem se domluvila s Michalem, Michalou nebo snad Narutem… Jak komu libo. Já ho (jí…) znám jako Naruta, takže jsem se prostě na poslední chvíli domluvila s Narutem, že půjdeme společně. A to byl opravdu super nápad.

Ale ještě předtím, než jsem se vůbec vydala ven jsem vyházela snad všechno oblečení, co jsem ve skříních měla a jala se skládat dohromady svůj ohoz. Nutno podotknout, že jsem minule šla celkem nevýrazně oblečená - prostě jen kapsáče a košile. Letos jsem se chtěla trochu rozjet, tak jsem si nakonec dovolila vzít si své milované pavučinové pončo, které je ovšem totálně náchylné na dírky a díry, takže ho vlastně skoro vůbec nenosím. K tomu jsem si vzala kraťasy a nadkolenky. Dobrá kombinace - nebylo mi moc vedro a byla jsem tak nějak chráněna před vražedným sluníčkem. Plus jsem si do batohu vrazila ještě svůj super velký vějíř.

Sraz s Narutem jsem měla pod koněm někdy před po jedný odpoledne, průvod měl vyrážet ve dvě. Všude okolo se začali sbíhat "pochybné existence" a já už se začala moc moc těšit a můj foťák už nedočkavostí sám vyskakoval z obalu. Každopádně naše kroky vedly prvně do mekáče, kde jsme si koupili zmrzlinu za pajdu a šli na shromaždiště.

Naruto se ukázal jako opravdu akční člověk. Hnedka se vrhnul k výrobě cedulí. Chvilku tam tak seděl, štětec v ruce a koukal na prázdnou tabuli, totálně bez nápadu, mě taky nic moc nenapadlo, tak se spokojil se standardním "Nejsem homo no a co?" a na druhou stranu napsal "Free hugs and kiss". Okej, pro ne, já na free hugs and kiss sice vůbec nejsem, ale ceduli nesl on, takže fajn =) A taky měla úspěch, hned se tam s každým objímal a pusinkoval. Nakonec se k nám přidala nějaká jeho známá holčina okolo 17 let, která mi chílema teda vadila a chvílema připadal v pohodě. Ale co mě opravdu sralo byl fakt, že mi furt hrabala na foťák, abych jí ho půjčila. No, měla jsem chutě jí tu ruku useknout a když se pak začala vztekat, že jí ho nepůjčím, tak to bylo na facku…

Každopádně jsme tedy chvilku šli v průvodu hezky vedle sebe… Já jsem navíc ještě dostala do ruky řetěz, který byl zakončen obojkem okolo Narutova krku. Ale co si budeme říkat, moc jsem toho nevyfotila a to mě sralo.Tak jsem řetěz předala holčině (mimochodem doteď vůbec nevím, jak se jmenuje…) a šla konečně pořádně fotit. Běhala jsem ze předu dozadu, z leva do prava a pořád fotila a fotila. Prostě já, no. A že bylo co fotit! Ani se nedá popsat, jak úžasné osoby se ta daly najít… Raději nechám mluvit samotné fotky…

Každopádně sem jsem někdy uprostřed Čehova mostu dostala až úplně dopředu a viděla tu šílenou kolonu policajtů, co šla před námi. Tou dobou už jsem totálně umírala vedrem. Vsadím se, že slogan "nejteplejší den v roce" byl pravdivý. Vedro bylo k padnutí a takhle po druhé odpoledne zrovna to největší. Každopádně jsem se při pohledu na lidi navlečený do latexu cítila o trochu lépe. Ovšem trochu jsem přestřelila, když jsem na konci mostu prohlásila "Kurva, to je vedro…!" a nevšimla si, že tam stojí banda policajtů ze zásahovky navlečenejch do těch jejich mundůrů. Jen se vedle mě ozvalo výhružné "Drž hubu a pokračuj…" Jo, lépe bych to ani neřekla….

Před letenskými schody jsem zase počkala na Naruta a neznámou slečnu a nahoru už jsme zase pokračovali společně. Ale tak nějak nebylo o co stát. Těch schodů bylo okolo 300 a to vedro bylo vážně hrozný! Někde ke konci jsem narazila na bývalou spolužačku Seli a její přítelkyni a opět padlo téma vedro!
Nahoře nás čekala celá letenská pláň obklopená Stánkami se vším možným a dvě pódia. Za sebe musím říct, že jsem se snažila držet co nejdál od obou. První, po čem jsem se začala shánět bylo pití. Ale při cenách u místních stánků se mi tedy jen protočily oči a vyrazila jsem tedy do místní billy, kde jsem si koupila dvě velké flašky pitiva a taky něco do žaludku. A kupodivu musím říct, že od začátku akce jsem neměla ani hlt alkoholu, což je sice nezvyklé, ale v tom počasí celkem rozumné.

Po návratu na pláň jsem zjistila, že ta jedna houska byla vážně málo a žaludek vyžadoval další přísun jídla. Všude okolo bylo jídla až až, ale nic moc pro mě - všechno bylo tak nějak s masem. A když už jsem našla stánek s kukuřicí a bramborákama, tak tam byla hnusná fronta a co si budeme říkat, do toho horkého jídla se mi zas tak moc nechtělo.

Nakonec jsem si tedy u kfc stánku koupila kýbl plný hranolek, dala za to nechutných 70 kaček a jala se plnit žaludek. Ale samozřejmě v tu chvíli se ke mně slítli všichni moji kamarádi i nekamarádi, co jsem jich tam měla a z toho kyblíku jsem toho moc neměla. Ale pravda, i tak mi to stačilo a s celkem plným bříškem jsem šla obhlížet další stánky, co kde nabízejí.

Jako první mě zaujal (jak jinak…) stánek s kávou za 10 kaček (!!!!!!!!!!!!), měli tam jak teplou, tak ledovou a asi 4 příchutě. Dala jsem si všechny, ale i tak jsem začala pociťovat neskutečnou únavu. Zašla jsem si ještě k oficiálnímu stánku Prague Pride, kde jsem si pořídila dvě placky za 60 kaček. Chtěla bych toho tedy mnohem více, ale peněz se jaksi nedostávalo a navíc ty ceny byly celkem vysoko. Ale kdybych ty peníze měla, tak jsem si to koupila…. Třeba jsem se tam zamilovala do jednoho přívěsku. No, nevadí, ještě mají ofiko e-shop, takže si mohu dokupovat, jak budu chtít a jak mi to peněženka dovolí….

Svých posledních 30 kaček jsem věnovala Narutovi, který si vyhlídnul placku Amnesti International a v peněžence neměl ani korunu. Každopádně se pak revanžoval dalším nákupem v bille, kde mohl konečně využít kartu. Koupil tolik potřebné pití a balík nektarinek, které taky přišly k chuti.

Po nákupech jsme se přesunuli k hasičskému autu, kde fešný hasič kropil lidi z hadice. Tak jsem se tam hnedka taky narvala a zůstala tam dokud jsem nebyla úplně promočená. Při tom vedru to bylo vážně super a foťák taky naštěstí přežil. Hned se to stalo mým nejoblíbenějším místem na celé pláni.

A pak se šlo na svatbu. Ano, pořádaly se tam svatby na 24 hodin. Původně měli mít svatbu jen neznámá dívka a Naruto, ale nakonec jsem se i já nechala překecat a Naruta si vzala taky. Dostali jsme snubní náramek - já si vybrala zelenou kytaru - a taky oddací list. No, celkem sranda to byla a taky jediná svatba, co jsem v životě ochotna podstoupit =)

Poté jsem byla zatáhnuta k jednomu z pódií a po prvních minutách hrůzy jsem si na tu hroznou muziku začala zvykat a nakonec se tam i celkem dobře pařilo. Všude okolo byla spousta super lidí v bláznivých oblečcích, takže bylo co fotit a co je důležitější, že?! Dýdžejky byly super baby, na obě se dalo opravdu dobře koukat a nakonec, nehrály úplně blbě, znám mnohem horší. Takže jsme blbli, skákali a prostě si užívali.

Pak se k nám přidala holčina - mega sexy kost, která ale byla totálně opilá a na první pohled i celkem vydlabaná. Začala se tam všemožně kroutit, špulit zadek, vystrkovala kozy… No prostě, pohled to byl celkem pěkný. Toho si taky všiml jeden z fotografů, kterému se hned na kalhotách udělal stan a slintal tam nad ní… No, přemýšlela jsem, zda mu dát pěstí, nebo to nechat být. Ale holka nijak neprotestovala, tak jsem se o ně přestala zajímat…

Ale to už se blížil večer a i když zábava byla v plném proudu, tak mi mozek začal protestovat a pusu jsem si mohla roztrhnout, jak jsem moc zívala. A ani litry kafe a energy drinků mi nepomohly. A tak jsem to vzdala a vydala se směr tramvaj, pak metro a nakonec sprcha a postel. Ale i přes únavu a vedro jsem si PP mimořádně užila a už se nemohu dočkat dalšího roku!

Fotky (a že jich je!) jsou tady: http://anwiel.rajce.idnes.cz/Prague_Pride_2013/

Metal Fest 2013 sobota a neděle

1. října 2013 v 17:57 | Anwi
Sobota ráno. Opět jsem se probudila někdy brzy ráno a vypadla ze stanu, protože jsem chtěla chytnout sprchy a korýtko ještě v použitelném stavu. Nečekaně opět pršelo. Odebrala jsem se ke korýtku vyčistit si úsměv a při pohledu na frontu u stanu jsem raději hnedka zapadla do stanu pro kávu a koblihu. Vymysleli to tam celkem dobře. Kafe a kobliha (ořechový šáteček či sýrový kroasant) byly asi za 30 Kč. I když jsem šla spát v noci celkem brzy, tak jsem se cítila nějak vystavená a všudypřítomné vlhko mi začalo lézt na nervy. Ale s vidinou prvního koncertu se mi dobrá nálada zase vrátila.

Eagleheart dostali nepěkný úkol. Začátek druhého dne, kdy lilo jako nikdy předtím nebyl úplně ideální pro koncert. Ale i tak se tam sešlo celkem dostatek lidí, i když tedy o řádění se nedalo mluvit ani trochu. Ale i tak se pánové snažili, co mohli a koncert se vydařil. Klidně bych si dala i nějaký ten přídavek, 35 minut nic moc tedy.

Další kapely jsem opět s čistým srdce oželela a šla jsem evakuovat. To byla asi největší zábava vůbec! Koukat, jak se lidi brodí blátem s báglama a stanama, který jsou ještě plně naložený. Můj foťák měl tedy orgie. Já a Roman jsme to zvládli bez sebemenších problémů. Stan jsme přenesli s velkou pomocí lidí okolo, auto nám pomohli roztlačit chlapi, co už byli od bláta úplně celí. Každopádně evakuací jsme zaplácli dobré 2, možná i 3 hodiny času. Znovu jsme si pod stromy rozestavěli party stany, naše malé stany rozestavěli okolo. Když bylo dílo dokonáno, tak jsem si spokojeně sedli a za odměnu si dopřáli něco alkoholu, každý dle své chuti. Jediná, kdo si na evakuaci stěžovala byla Jana, protože přišla o jekéžesi vystoupení jistého Daniela Kroba.

Já jsem se vydala až na show Ex Deo, na které jsem byla tedy docela zvědavá. Show to byla celkem dobrá, to se musí uznat. Jen bylo dosti znát, že zpěvák není úplně v pořádku, ale pravdou je, že zrovna u tohoto druhu muziky to často není na škodu. Každopádně tedy show byla parádní, kostýmy se mi moc líbily. Jen ten déšť mi lehce kazil focení.

Jako další byli na řadě Milking the Goatmachine. Pamatovala jsem si, že jsem je už někde někdy viděla, ale totálně jsem si nepamatovala, jestli se mi líbili, nebo ne. Takže jsem se sice vzdálila z prvních řad, ale poslouchala. A už to vím, nelíbili. Tedy, ne že by to bylo něco strašného, ale pro mě nic moc. Takový nižší průměr. Masky dobrý, ale to je asi tak všechno. Takže jsem si rychle zašla na wc a chtěla se vrátit na další kapelu.

No, moc se to nepovedlo. Cestou jsem narazila na totálně opilého chlápka, co si navíc hezky rozbil hubu a nemohl vstát. Ještě s jedním klukem jsme ho tam zvedali a čekali na zdravotníky. A mezitím už začal koncert kapely na kterou jsem se těšila úplně šíleně.Takhle jsme tam čekali asi 15 minut a já byla opravdu nasraná. Nejhorší bylo, že to bylo úplně nahoře a ten chlápek stál u schodů, takže hrozila reálná možnost, že by mohl udělat hups dolů.

Když si ho konečně odvedli zdravotníci, tak jsem s foťákem v ruce běžela na Bloodbound. Tohle jsou moji miláčci, byla jsem na nich dvakrát a velice ráda půjdu znovu. Přišla jsem tedy o první dva songy, ale co se dá dělat, že. Mimochodem, další oblíbená kapela, která je ze Skandinávie (přesněji ze Švédska), tamní scéna je prostě super! Mark (zpěvák) se jako jeden z mála odvážil vylézt na déšť a blbnout více jak pár vteřinek. A že bylo na co se koukat! To tedy jo. Pánové pro sebe měli vyhrazenou hodinu. Dala bych jim klidně i půl hoďky navíc. Vůbec by mi to nevadilo. Nakonec se na déšť odvážili všichni (až na bubeníka a klávesáka), se všemi si tam podávali ruce, objímali se. Prostě pohoda.

Jediná věc mi tedy zážitek z koncertu kazila a to fakt, že mi přestal fungovat displej u foťáku. Evidentně mi do něj nateklo a ten displej chvilku vůbec nefungoval, chvilku tam byly vidět jen obrysy… Každopádně jsem statečně fotila dál a doufala, že vše ostatní bude fungovat.

Po Bloodbound bylo už mě nic extra nelákalo, ale i tak jsem se šla podívat na Kataklysm. To jsou vlastně úplně ty samí lidi, jako v Ex Deo, jen jsou oblečený v úplně normálních hadrech a ta muzika je taky jiná. Ale určit, která kapela se mi líbila víc je celkem těžký. Ale co se týče vystoupení, tak u mě vyhráli určitě Kataklysm. Už jen díky tomu, že během vystoupení vyhlásili security test, což znamená, že sekuriťáci si museli vlézt těsně před podium a na ten plácek před se nahrnuli fans. Celkem sranda. Hlavně tedy pohled na ty sekuriťáky.

Co jsem dělala během koncertu Kakatonie, to už si tak nějak nepamatuji, ale předpokládám, že jsem se pohybovala v okolí stanu a usrkávala nějaký ten alkohol. Nebo jsem možná kecala s Jančou a spol? Kdo ví…

Na Sonatu Articu jsem se zašla taky podívat, ale to taky není nic moc pro mě, poslechla jsem si pár minut a zase jsem odešla do našeho stanového doupěte. Tam byla docela sranda, byli tam skoro všichni, pilo se opravdu hodně druhů alkoholu, fernet, vodka, pivo, medovina. Sedět jsme tam zůstali dosti dlouho,myslím, že jsem to vzdala někdy v půl druhé. Jednou, dvakrát jsme se zašli podívat na naše ex-stanoviště, jak to vypadá s vodou a je pravda, že voda jednu chvíli už byla i nad lávkou. Výborné taky byly čůrací výlety s Chrochňou - prostě jsme společně chodili do křovíčka vyprázdnit močáky.

Neděle ráno. Nebylo kam pospíchat, první kapela, která mě tak nějak zajímala byli Kreyson, který hráli až kolem jedný. Ráno jsem stihla sprchu, snídani a začala jsem pomalu balit, protože Roman rozhodl, že jedeme domů už v neděli a ne až v pondělí ráno. Vlastně mi to ani nevadilo. Už jsem se těšila na svojí vlastní sprchu a hlavně tedy postel, která mi už začínala vážně chybět. Ostatním se sice nelíbilo, že bych měla odjíždět už ten den, ale co.

Na Kreyson jsem byla opravdu moc zvědavá. Znám je už od dob, kdy jsem ještě ani nebyla v pubertě, ale nikdy jsem na nich nebyla. Oni tedy taky opravdu dlouho nehráli, ani nenahrávali a teď se po nějaký době dali zase dohromady. Ale nejvíce jsem byla zvědavá na to, jak bude Křížek zpívat, jestli ty výšky vytáhne aspoň do poloviny, jak dokázal v minulosti. No, nezpíval. Vlastně by se dalo říct, že bych co se týče zpěvu, tak to bylo celkem na čtýru. Ale i tak se mi to líbilo. Hlavní bylo, že zahráli mé oblíbené, jako Archa, Křižáci a nejvíc mě samozřejmě potěšil Kreyson, i když tedy dosti ochuzený o právě ty výšky. Ale co mě štvalo byly všudypřítomné kamery. Pánové si tam natáčeli nějaký dokument a já v první řadě jsem byla (jako vždy) na ráně. Nakonec jsem zjistila, že nějaký ty záběry budou i na Primě… No super.

Pak jsem se opět přesunula ke stánku s bramborákama. Takhle při posledním dnu měli výprodej, takže mě vyšel asi na dvacku a dala jsem si k tomu ještě extra porci zelí. Pak jsem se přesunula ke stanům, kde jsem tím bramborákem notně provokovala kluky, co si tam vařili své vlastní pokrmy. Tu chvíli tam Karel zrovna míchal špagety z konzervy s jakousi omáčkou, těstoviny se sýrovou omáčkou a pak ještě párky. Já na něj koukala s výrazem ala budu zvracet a on na mně s výrazem vypadni s tim bramborákem pryč, jinak tě zabiju. Ale prý ta hmota, co jim vznikla byla dobrá. No…

Po chvilce věnované trávení jsme se opět začali připravovat na odchod pod podium. Respektive, Já s Karlem jsme se rozhodli jít přestát Freedom Call do první řady, abychom tam byli na Korpiklaani, kteří hráli potom. A s námi se tam vydala Markéta, která naopak byla úplně hotová z FC. Kdybych tam předem věděla, co mě čeká….

Ukázalo se, že Markéta je fanatická faninka Freedom Call a celou dobu mi tam pumpovala rukou a vznášela se v oblacích vždy, když se na ní kytarista podíval. A bohužel pro mně se na ní díval celkem často. Prý se znají z fejsbůku. Nakonec jsem tu jejich hodinu přežila celkem ve zdraví, jen s lehce namoženou rukou.

Ovšem přežít koncert Korpiklaani v první řadě ve zdraví není ani trochu možné. Už od prvních tónů nás válcovali fans, co se nechali vozit po vlně. Já jsem takhle přežila cca 2 songy, mezitím jsem si dala slušný čelíčko o zábradlí, nějaká holka mi přišpendlila ruku nohou a někdo mě kopl do hlavy. Toto si naštěstí (pro mně) všiml Karel a šoupnul si mě před něj a doslova mě chránil vlastním tělem. A že ho tedy ty lidi masakrovali dost. Většinu koncertu jsme byli přikrčený. Ale i tak stoprocentně nejlepší show celého festu. Jonneho, zpěváka, jsem si hnedka zamilovala, je jako čertík vypuštěný z krabičky a navíc mě dostaly texty ve finštině. Hlavně tedy Rauta. To je něco! A Vodka! Bylo to zase něco jiného, výborný odklon od těch (co si budeme povídat…) šíleně podobnejch kapel, co mají stejné nástroje. Ale když se k tomuto základu přidá ještě taková harmonika, housle a trocha toho folku, tak je to super. Opět bych si klidně dala koncert mnohem delší. A bez lidí, co se nás snažili ukopat. Jinak špička. Už aby tu zase byli! Dokonce i sekuriťáci ve chvílích klidu blbnuli a to je co říct! Po koncertu jsem si šli počítat zranění a já jsem zjistila, že jeden z mých prstýnků je dosti zdeformován a že ho vůbec nemohu sundat.

Poté nastala půlhodina volna, kdy se podium připravovalo pro Airbourne. Toho jsme využila hromadným útokem na horký zázvor a stánky s jídlem. Já jsem si dala svou poslední palačinku se sýrem a pomalu jsme si šli sehnat místo někde pěkně nahoře, kde byl dobrý výhled. Po Korpících jsme tak nějak na první řadu neměli moc pomyšlení. Každopádně všichni byli z týhle kapely úplně mimo, ale já abych pravdu řekla, tak si pamatuji, že zpěvák místo děkuji říkal mňau a že lezl po těch konstrukcích, co jsou na kraji a nahoře hrál na kytaru. Jinak muzika dobrá, uši mi to netrhalo, ale že bych z toho byla nějak mimo, to tedy ne.

Pak se zase odehrál odchod ke stanům, jelikož si King Diamont vyhradil celou hodinu pro přípravu svojí stage. Zjistila jsem celkem zajímavou skutečnost a to, že tohohle "mega-umělce" nikdo moc nezná. Já jsem tedy měla už tu čest a vím, že více jak 2 songy bych prostě nevydržela. Ale zatím byla hodinka volna, která se dala využít na chlastání a užívání si posledních chvilek.

Pak to ale nastalo. Všichni se shodli na tom, že se na to chtějí jít podívat a já jsem se nechala zlákat zvědavostí na to úžasnou stage, co tam tak dlouho připravovali. Ta byla tedy celkem povedená, mříže, hroby, krypta. Takže jsem se na to koukla a vydržela přesně ty dva songy a stejně jako drtívá většina osazenstva naší stanové díry jsem se opět vrátila ke stanům.

Naposledy jsem se zašla podívat na pole, kde jsme předtím měli stany. No, voda už nijak nestoupla, ale bordelu tam bylo tedy neskutečně. U kontejnerů byly naházený všechny věci, co se tam našly… stany, spacáky, párty stany, boty, prostě všechno. A je pravda, že někteří jedinci taky nějaký ten stan sebrali. Ono jim taky většinou vůbec nic nebylo, stačí je umýt a jsou použitelný.

Když jsem se vrátila k ostatním, tak se zrovna probírala situace v Praze. Jestli jezdí metra, jestli se tam vůbec dostanou a jak. Dle všeho to v hlavním městě neměla být vůbec žádná sranda, Strakonická byla už pod vodou, metro těsně před zavřením a vlaky taky spíše nejezdili. A jelikož jsem jela domů už tu noc, tak jsem logicky nabídla, že to všechno pořádně zjistím a dám vědět.

Domů jsme vyrazili někdy okolo půlnoci. Cestu jsem maximálně nevnímala, protože jsem byla úplně vyřízená. Prahou se dalo projet celkem slušně, aspoň tedy těmi částmi, kterými jsme projížděli my. Domů jsem se dostala chvilku po jedný v noci a byla jsem maximálně šťastná. Veškeré věci jsem odhodila na zem, oblečení do koše a dala jsem si opravdu dlouhou, horkou sprchu, kde jsem se vydrhla tak, že jsem byla červená jako rajče.

Po sprše jsem tedy (celkem neochotně) zapla notes a jala se hledat informace o dopravě. Co jsem zjistila bylo to, že metro nejede, ale vlaky z Plzně by neměly mít problém. To jsem taky napsala Karlovi a v tu chvíli jsem lehla a spala. Měla jsem v úmyslu prospat celý pondělí, ale… někdy ráno mě vzbudil jakýžesi zvuk. Byla jsem totálně mimo, takže mi trvalo opravdu dlouho než jsem pochopila, že mi zvoní služebák. Už jsem viděla rudě, jak mi volají, kde jsem (zapomněli na mou dovolenou) nebo že mám zrušit dovolenou (kolegyně nedorazila). Nakonec se mě jen Táňa - šéfová chtěla zeptat, jak je to u nás a jestli v úterý přijdu. No, normálně bych za to byla ráda, přece jen zájem se cení, ale já byla, kurva, unavená a chtěla jsem spát, takže jsem něco zamumlala a pak nějakým záhodným způsobem vytočila Toma - kolegu, abych se s ním domluvila, jestli mě v úterý ráno vezme, abych nemusela vymejšlet náhradní trasy. Přiznám se, že si to vůbec nepamatuji. Pak jsem opět upadla do komatu a probrala se až pozdě odpoledne, kdy jsem narvala pračku a hurá na přebírání fotek, kterých byla přes 8000. Asi můj rekord….

Fotky zde

Metal fest 2013 - čtvrtek a pátek

1. října 2013 v 17:54 | Anwi
Metalfest Plzeň 2013
30. 5. - 2. 6. 2013
Asi nejúžasnější fest, co jsem kdy zažila!

Čtvrtek ráno… Mohla jsem si konečně v klidu spát déle, ale nakonec jsem se vzbudila dosti brzo ráno. Ale nevadí, znovu jsem si překontrolovala věci v batohu, jestli mám opravdu vše. Pak jsem se musela vykopat z bytu a jít navštívit zubaře. Nechtělo se mi tam, ale nakonec jsem byla do 10 minut hotová, vše v pořádku a mohla jsem zase jet domů.

Přesně ve 14.00 zastavilo před barákem kamarádovo auto, naházela jsem veškerá zavazadla dovnitř a už se jelo. Zajímavé je, že nejvíce jsem se těšila na mastný festivalový bramborák =) Ani ne na žádnou kapelu, ale prostě jen na ten bramborák.

Když jsme dorazili do Plzně, tak už tam byla celkem zajímavá sestava, hlavně tam byla Jana se zbytkem osazenstva, plácli jsme tedy stan vedle a byli rádi, že začalo pršet až poté. Vzhledem k tomu, že areál byl ještě zavřený, bramboráky se nepodávaly, tak jsme vyrazili do místního stravovacího zařízení jménem McDonald. Byla jsem tam po opravdu dlouhé době a musím říct, že na dlouhou dobu taky naposledy. Chtěla jsem si dát hermelínové kousky, ale za 6 ks chtěli nějakých 70 kaček. To bych si raději tu ruku usekla, než platit za tohle! Stačilo, že jsem za kafe a hranolky platila 80!

Mezitím se v Plzni tedy krásně rozpršelo. Během chviličky byla okolo mekáče solidní louže a nám se ani trochu nechtělo vracet se na to úžasné rozbahněné pole. Ale nakonec jsme se tedy vrátit museli. Každopádně jsem byla maximálně šťastna, že mám své KMM, kamarád měl tenisky a to tedy nic moc, co si budeme povídat.

Po návratu do Lochotína se začalo s chlastáním. Ani si nepamatuji, co všechno jsem vlastně pila. Byla tam vodka, pivo, víno, rum…. Každopádně jsem pak skončila ve stanu u nějakých Němců. A tam bylo úžasně! Měli tam krásné teplíčko! Hezky si tam taky topili a to stylově - ohněm! Tam jsem se seznámila s úžasnou holkou - Alex! Mimochodem, byla opravdu moc pěkná! Každopádně mi vyprávěla, jak jsem moc podobná její sestře, která je taky vegetarián a navíc má ráda Japonsko. Prostě je jako já. Škoda jen, že ta tam s nimi nebyla, protože tu bych tedy velice ráda poznala. Každopádně i Alex byla opravdu zajímavý člověk. Ač měla na škole skoro samé jedničky a s učením neměla problém, tak nešla na vejšku a raději pracuje jako bagristka. Můžu říct, že to byla první ženská, která pracuje s bagrem, co jsem poznala…. Dala jsem jí na sebe mail, tak se snad ozve.

Nevím v kolik jsme se dostali do stanu, ale bylo určitě po půlnoci. To už jsem v době měla takový mix všemožného alkoholu, že jsem se tedy bála rána. Každopádně jsme museli ještě provést přesun stanu, protože se mezitím pod ním udělalo něco jako jezero. Noc byla překvapivě v klidu. Nebylo tam ani moc hluku, spacák se ukázal jako dostatečně teplý a má nová nafukovací karimatka byla bez díry. Co více si přát, že!

Pátek ráno. Vzbudila jsem se asi v pět, možná trochu dříve. Jak už to tak bývá, tak mě probudil plný močák. Což znamenalo, že jsem prostě musela vylézt z mého úžasně zahřátého spacáku a jít ven. A jelikož v noci pršelo, tak jsem se hned prvním krokem propadla do bláta. Zaběhla jsem do křoví a zrovna začala přemýšlet, že je mi kupodivu i dobře. Ale pravdou je, že to byl můj mozek asi moc pomalý. Po pár vteřinách se mi udělalo nedobře a tak jsem pak hodinu chodila po areálu, abych to rozchodila. A ono to fungovalo =) A ani mi u toho chození nebyla moc zima!
Každopádně si mě pak povšimla jakážesi bytost, trochu připomínající člověka, které lidé okolo říkali Azgard, nebo tak nějak. To bylo ovšem k mé smůle. Původně jsem se chtěla vypravit pro kartáček na zuby a pastu, ale byla jsem doslova unesena do chlastacího stanu. To jsem se takhle brodila tím šíleným bahnem, co bylo všude kolem a najednou se vedle mě ozval opravdu mocný hlad "A hle, zde dívka ohnivých vlasů, kráčí bahnem, tak jako kdysi Ježíš kráčel vodou!" No, uznávám, že má největší chyba dne bylo to, že jsem se z nechápavým výrazem otočila.
Povzbuzen mým zájmem pokračoval: "Hle, krásná dívka ohnivých vlasů, modrých očí a svůdně bílých zubů, která si tu kráčí po blátě… Tato dívka je vhodná tak na hranici! Musíme jí upálit!" V tu chvíli si mě hodil na rameno a odnesl mě do chlastacího stanu, kde mě posadil na lavičku a začal mi nutit vodku, co tam měli. Lidí tam sedělo povícero, všichni dosti znaveni po celonočním pití. S díky jsem odmítla, ale vstát mi nedovolil. Nejdříve hledal zapalovač, který by mohl použít na moje podpálení a když konečně jeden našel, tak mu (naštěstí) nešel zapálit. A do toho pořád vykřikoval, že tato dívka zrzavých vlasů, co má v uších kamejky (jojo, i ty náušnice ho provokovaly…) musí být upálena.

No, ze začátku jsem se tedy bavila opravdu dobře, ale tím, jak mi před nosem neustále mávali zvětralou vodkou se mi zase udělalo lehce nevolno. Ale pořád mi jaksi nebylo dovoleno odejít. Ale aspoň už přestal s pokusy mě upálit (jednou na mě dokonce vylil vodku a začal škrtat zapalovačem, naštěstí se mu to nepovedlo). A začal se mě vyptávat, co dělám, co jsem studovala a jaký je můj životní cíl. A na každou moji větu měl asi deset dalších připomínek či otázek.
No a nakonec mě požádal o ruku. Prý "Nemusí to být teď, ale je možné, že bys třeba za deset let měla zájem o to stát se mnou ženou?" A ne nebral jako odpověď. Ani celkem nevzal to, když jsem mu řekla, že jsem lesba a tedy takový návrh je mimo mísu. Tak uvidíme, jestli se potkáme za těch 10 let… Já tedy doufám, že ne…. Tak jestli mě požádá znovu. Nakonec se mi asi po hodině podařilo odejít a měla jsem chuť začít skákat všude okolo.

Když jsem tady nakonec spáchala ranní hygienu, tak jsem se dohodla s Janou a Hankou, že půjdeme do města a seženeme si nějaké holínky. Přece jen se mi nechtělo ničit si tam nové glády za dva a půl litru. Taky jsem si chtěla koupit ještě jedny kalhoty, co by se daly nacpat do bot, protože tyto vůbec nevlastním a v tomhle marasu si více než hodily.

Nakonec jsem si tedy žádné holínky nekoupila, nechtělo se mi za kus gumy dávat 600,-! V areálu je prodávali za 400 a už to mi přišlo moc. Ale kalhoty jsem sehnala. Navštívili jsme Rodinku a tak měli poslední kus modro-černých károvaných kalhot s úzkými nohavicemi a zrovna moje číslo =D Takže to byl úlovek roku a navíc se mi i líbí, takže je asi využiji i při normálním nošení.

Jinak jsme si prošli Plzeň snad od jednoho konce ke druhému. Čekali jsme totiž až bude otevřená věž Plzeňského kostela, která je nejvyšší v ČR. Má něco málo přes 102m a celkem tam vede asi 300 schodů. Už jsem tam byla před dvěma lety a ta trocha tělocviku za to tedy stála. Holky tam ještě nebyly, tak proč tam nezajít znovu, že. A znovu to stálo za to.

Když jsme se dostatečně vidívaly na město, tak jsme se oklikou okolo mlýna a taky jsme se šli kouknout na vodu, která takhle při pátku už byla opravdu vysoko. Když jsme přišli do kempu, tak jsem si hned oblíkla své nové kalhoty a vyrazili jsme na Salamandru.

Salamandra má nového zpěváka, na kterého jsem byla opravdu moc zvědavá =) Upřímně řečeno, nedokázala jsem si to pořádně představit a o to víc jsem byla mile překvapena. Honza (aspoň myslím, že se tam jmenuje) se předvedl v opravdu dobrém světle. Myslím, že Salamandra si může gratulovat k tomu, že odchod zpěváka Ivana zvládla opravdu suprově a náhradu si našla výbornou. A navíc jsem se dočkala i mé milované Crusader.

Po nich nastupovali další moji oblíbenci - Citron. Ty mají teď také nového zpěváka. Tedy spíše staronového. Standa Hranický bohužel nedlouho před festem zemřel. Místo něj k nim přišel Fany, který u nich už zpíval kdysi. Citrony se Standou jsem zažila asi před 4 lety na MoR a moc se mi líbili. Ale musím uznat, že Citron s Fanym se mi líbil ještě o trochu víc.

Déšť se stále snášel z oblohy a navíc se do mě dala pořádná zima. Další kapelu - Crucified Barbara jsem neznala, tak jsem se vydala na výpravu pro horký zázvor. Mimochodem, tohle byla ta nejúžasnější věc, kterou tam mohli nabízet. Ulítávala jsem na tom ještě víc než na těch hnusně mastných bramborácích s chilli omáčkou =)

Ale když jsem vracela, tak jsem si všimla, že jsem asi udělala špatně, když jsem odešla a nezůstala tam na tu další kapelu. Už z dálky jsem viděla, že na pódiu stojí 4 vážně slušný ženský a ta muzika taky nezněla vůbec špatně. Tak jsem do sebe kopla zbytek zázvoru a hurá do první řady. A vůbec jsem nelitovala, muzika to byla opravdu suprová a pohled ještě lepší. Zůstala jsem tem tady až do konce a našla si tak další kapelu, co se dá poslouchat a mimo jedné japonské taky konečně jedna ženská kapela, co si našla cestu do mé mp3!

Možná mě někdo bude považovat za úplného barbara… ale další kapelu jsem s čistým svědomím vynechala… Pink Cream mi celkem nic neříká a tak jsem si došla pro bramborák a pak nafotit stále se rozrůstající bahňákov, ve který se proměnilo pole, kde jsme měli stan.

Ale další kapelu - U.D.O. už jsem tedy vidět musela. Ty jsem viděla taky naposledy na MoR 2009 a byli super. A navíc i tady se bylo na co koukat. Oba dva kytaristi byli více než fešný a basák taky nebyl vůbec k zahození. Pořád jsem okolo sebe slyšela porovnávání UDA a nového zpěváka Acceptů. Dle mého je to kravina, oba jsou výborní. Mně osobně tedy vyhovuje současné rozpoložení. Accepti se mi líbí takhle a když navíc ještě existuje další super kapela, tak to je jen bonus =) A nejvíce jsem si tedy opět zařvala na Balls to the wall.

Na další kapelu jsem byla tedy velice zvědavá. Satyricon jsou podstatně tvrdší kapelou, což mi většinou vůbec nevadí, naopak. Ale tedy tahle kapela mě tedy neskutečně zklamala, znudila a po asi 3 songách jsem se odebrala raději ke stanu a k fernetu. Ale vážně, tahle kapela jela jednu jedinou lajnu, bez jakýchkoli změn v rytmu, zpěvák zpíval pořád úplně stejně, nevyjel ani o tón výše či níže a nebýt pauzy mezi písničkami, tak by celý koncert zněl jako jeden dlouhý song. Děkuji, nedám si. Až budu chtít něco tvrdšího, tak si zase hezky sáhnu k mým milovaným anorektikům nebo k něčemu japonskýmu.

Druhý den mého pobytu v Plzni byl tedy celkem povedený. Až na tu poslední bandu jsem si koncerty užila, dala si spousty mého milovaného zázvoru a taky se nechutně přežrala bramboráků. Navíc jsem zjistila, že sprchy nejsou v tak hrozném stavu, jak jsem čekala a dokonce byla teplá voda. Do stanu jsem se odebrala docela brzo a odebrala se do říše snů. Jediné, co mi tedy zkazilo noc byl spolustanující, který se vrátil někdy ve tři totálně pod parou, otevřel stan na mojí straně a prostě na mně spadl a nebyl schopný se zvednout. Ale dobře, komu se to někdy nestalo, že…